Canyon Sumidero

Dnes je 25. února 2015. Po osmé ráno vystupujeme v Tuxtla Gutierréz na autobusovém nádraží. Naše plány se stále ne a ne usadit. Stále uvažujeme o půjčení auta a od toho se odvíjí ostatní. Já jsem s tím autem opatrný, moc se mi do toho nechce, Marťe jo. Jisté je, že na dnešní noc máme booking v Chiapas de Corso u kaňonu Sumidero v hotelu Los Angeles za 430 Pesos. Hotel je na centrálním náměstí asi dvě ulice od přístaviště, odkud se vyjíždí do kaňonu. V Tuxtle blízko autobusového nádraží najdeme autopůjčovnu, kde sedí Mexičanka, která neumí anglicky a komunikujeme skrz překladač. Zapůjčení auta je tu třikrát dražší, než jsme viděli na internetu, navíc chce garanci 15tis. Kč. Vzhledem k tomu, že bychom se nemohli ani pořádně informovat, tuto variantu zavrhuji a jdeme si dát kávu. Plán další cesty musíme zase překopat, což se nakonec ukáže jako to nejlepší. Vrátíme se zpět na autobusák a zkoumáme ceny taxi nebo Colectivos do Chiapas. Zvítězí taxi, který nás odveze až k hotelu. Jsme tam brzy, takže jen se přihlásíme, uschováme batohy a vyrážíme ke kaňonu. Dvouhodinová projížďka po řece kaňonem stojí pro jednoho 160 Pesos, kupujeme tedy lístky a za 30 až 40 minut máme odjezd. Z Martinky vypadlo, že ještě nejedla, což mě překvapuje, protože já vůbec nemám hlad. Jenže když Martinka není napapaná, kouše a škrábe. Najdeme restauraci s nabídkou comida corida, což je denní menu za jednotnou cenu, většinou 40 až 80 Pesos a Marťa si objedná rybu, já si tedy také něco dám a beru kuře. Problém je, že než je jídlo na stole, utíká čas a Martinka musí běžet změnit odjezd lodí o dalších 40 minut. Taková malá stresová situace. Budu muset vzít věci pevněji do rukou. Nalodíme se s asi dvaceti turisty a vyrážíme. Kaňon je impozantní, jen by na jeho prohlídku stačilo tak 30 minut. Po čtvrt hodině je to totiž už pořád stejné. Začínám cítit divné tlaky v břiše a přestávám mluvit. Marťa si určitě myslí, že nemluvím s ní. Já ale pozoruji svoje tělo. Než dojedeme na konec kaňonu k přehradě, už vím jistě, že fakt potřebuji na toaletu. Nevnímám kaňon, nevnímám lidi, jenom zadržuji atomovou pumu ve svých střevech. U přehrady přirážíme ke břehu, ale vystupování se nekoná. Na lodích jsou tu jen prodavači občerstvení, žádné toalety. Ať už jedeme zpátky! Lidé si zdlouhavě kupují pivo, křupky a pohihňávají se. Uf! Konečně se rozjíždíme zpět. Vím, že mě čeká asi 40 minut pekla. Člun jede plnou rychlostí a naráží na vlny. Je to jako když se skáče na patách. Pro moje střeva katastrofa. Smiřuji se s tím, že to nedám. To bude výbuch. Kradmo se podívám po člunu, kde by to šlo. Ne, nikde to nejde, ani mezi sedátky ne. Zavírám oči a celou svou energii dávám do zatnutí svěračů pokaždé, když přijde nával. Doslova se mi kroutí prsty na nohou. V hlavě už mám scenáře, jak utíkám z lodi, zadek krytý plovací vestou a schovávám se na záchodě, dokud mi Martinka odněkud nepřinese něco na sebe. Hrůza hrůzoucí, nejhorší zážitek. Opět přichází tak silný tlak, že už se loučím se svojí důstojností, ale kupodivu svěrače to vydrží. Po 40ti minutách připlouváme do přístavu. Očima přitahuji břeh, ale loď zastaví asi 10 metrů od něj. Průvodce má nějaké vtipné průpovídky a posílá mezi nás čepici a vybírá drobné. Nasrat! Konečně přirážíme. Jen Marťe sděluji, že musím a mizím na nejbližším WC. Dal jsem to! Neposral jsem se. V absolutním klídku se vracíme na hotel, kde už pro nás mají pokoj. Recepční nám ale dala dvoulůžák a já měl objednanou manželskou postel. Po krátkém dohadování vzdala a dala, co měla dát hned. Hned si připravuji chlornan vápenatý do kapslí a zabíjím tu mrchu, kterou jsem někde olízl. Do večera se cítím O.K., jen jsem trochu zesláblý. Jdeme se projít, vybrat peníze, koupit vodu. V recepci se dáme do řeči s pokojskou Carmelitou a ptáme se na možnosti odjezdu Colectivem, směr San Cristobal. Ona je tak ochotná, že s námi ráno půjde na stanoviště, ukáže nám to správné Colectivo a řekne řidiči, kde nás má vysadit, abychom chytli Colectivo jiným směrem, právě na San Cristobal. Prostě valíme směr Palenque, nějak se tam dostaneme.

Catemaco - ostrovy

Náš volný den v Catemacu v hotelu La Cabana del Lago na břehu jezera s balkonkem nad jeho hladinou jsme potřebovali. Alespoň jsem mohl dopsat blog a trochu zrelaxovat po rychlé aklimatizaci na prostředí. Naplánovali jsme si, že druhý den ráno vyrazíme na tour po jezeře, po jeho ostrovech, kde mají být opice, mnoho ptačích kolonií, nějací šamani atp. Paní domácí nám doporučila průvodce, prý rodina, kterého jsme si taky vyhlédli. Takže náhoda? Ráno se probouzíme do deštivého dne. Nad jezerem leží mlha. Není zima a přesto, že prší teplý déšť, moc se nám do něj nechce. Protože se večer přesouváme busem, nechceme mít mokré věci. Majitelé hotelu jsou na nás opravdu milí. Přestože bychom měli pokoj vyklidit do 12,00 nechávají nás v něm, prý není problém, až do našeho odchodu. Po obědě déšť ustává, rozhodujeme se, že nakonec na jezero vyrazíme, pak ale znovu začíná. Marťa alespoň studuje detaily budoucí cesty z cestovatelských blogů a poctivě si vypisuje důležité informace. Déšť opravdu ustává, a tak se vydáváme na stanoviště Colectivo a odjíždíme za „očo očo“, což je 8 a 8 Pesos do Catemaca. Nábřeží je poloprázdné, počasí průvodcům po jezeře nepřeje. To bude naše výhoda. Dvouhodinový trip totiž stojí ve dvou 1300 Pesos. V případě větší skupiny pro jednoho 150 Pesos, ale myslí se skupina o deseti lidech. To stejně není nikde napsané, myslíme si, že to dělají podle obličeje. 1300 rozhodně platit nehodláme, jsme připraveni hodně smlouvat. Přicházíme k místu, kde provozuje svojí živnost Chuan Luis a v kanceláři se ptáme na cenu. Sdělujeme, že máme doporučení, a že fakt takovou částku dát nechceme, že bychom počkali na nějakou skupinu. Jenže, kde by se vzala, že. Chuan je ale velmi slušný a také není hloupý. Nabízí nám, že nás vezme na trip oba za 500 Pesos dohromady. No, nekup to! Rychlým člunem vyrážíme na jezero a Chuan nám ukazuje různé zajímavosti, a protože mluví pomalu, hodně z toho mu rozumíme. Když dorazíme k ostrovu opic, vystupujeme. Prý se to nedělá, ale on je kapitán, on může. Jdeme do středu ostrova a hledáme kolonii opičáků. Chuan ví, kam jde a vydává zvuky jako opice, až najednou mu opičáci začnou odpovídat. Jejich tlupa sedí na stromě přímo před námi. Na dalším ostrově přiláká makaky pro změnu až ke člunu na placky tortilas, ukazuje nám vzácné lekníny i bublající dno jezera. A protože je kapitán, utrhne leknín, naláme stonek tak, že z něho je náhrdelník, na kterém visí květ leknínu a dá ho Martině na krk. Havaj Catemaco. Asi se mu líbí. Přijíždíme k dalšímu ostrovu, kde je nám nabídnut šamanský rituál očisty opravdovou šamankou. Jak už jsem psal dřív, tady jsou šamani všichni. Cena je opět vysoká, ale Chuan ví, že nejsme amíci, co mají plné kapsy doláčů a domlouvá cenu „económico“ tj. 100 Pesos. Marťa nechce, musím jít já, abych se očistil od všech hříchů a prý jí nezlobil. Já? Za neustálého pronášení tradičních olméckých modliteb jsem „ometán“ listnatými větvemi a pomazán vonnými olejíčky. Nakonec svlečen do půli těla (horní) a provedena úžasná masáž hlavy a krční páteře s rameny. Šamanka měla páru. Odcházím a cítím se opravdu očištěn. Díky dopolednímu nepříznivému počasí jsme všude sami a i zvířata nejsou poschovávaná před vysokými teplotami. Vidíme, co jsme měli vidět a vracíme se zpět do Catemaca. V hotelu ještě povečeříme a loučíme se. Cítíme, že je to takové smutné loučení pro obě strany. Nějak jsme si za těch pár dní přirostli k srdci. Opět jdeme na stanoviště Colectivos, kde nám taxikář nabízí, že nás vezme do Catemaca za „očo očo“. No, proč ne? Za chvíli je taxi plné, přesto řidič klidně zastavuje dalšímu stopaři se slovy, že musí, že je to kamarád. Rozhlížíme se, kam si sedne a on otvírá přední dveře ke mně. Bude mi sedět na klíně? Na pření sedačce nakonec sedíme dva, já ještě svůj batoh na klíně. Martinka se vzadu chechtá tak, že rozesměje celé auto. Já do toho řvu „viva la Mexico!“ a snažím se uhýbat řidičově ruce, která hledá řadící páku. Na autobusové zastávce máme tři hodiny čas, nějak to překleneme a odjíždíme do San Andrés, kde za hodinu přesedáme na bus do Tuxtla Gutieréz. ADO jezdí celkem na čas a spolehlivě. Tak dobrou!