Včera
jsem usnul jako špalek. Když jsem se ráno probudil, honem rychle
jsem nevěděl, kde vlastně jsem. Po chvíli tupého zírání se mi
vrátila paměť a připomenul jsem si, že v 8,00 chceme být na
otvíračku v Uxmalu. To se nám podařilo. Byli jsme první. U
pokladny nás sice dostihla tlupa asi čtyřiceti Poláků, ale
průvodce je zaměstnal přednáškou hned u vchodu. Celému areálu
dominuje tzv. Kouzelníkova pyramida. Je zvláštní tím, že má
kulaté rohy. Je krásně zrekonstruovaná, ostatně jako vše v této
mystické lokalitě. Uxmal byl rekonstruován pod záštitou Unesco a
je tu opravdu na co se dívat. Nafotil jsem zde nejvíc fotek ze
všech památek, které jsme navštívili. Na hlavní pyramidu Temple
Mayor se dá vystoupat po příkrých schodech a naskytl se nám tu
pohled na celé prostranství se všemi stavbami i na nekonečnou,
neprostupnou džungli, kam až oko dohlédne. Zdržíme se tu dvě
hodiny a s uspokojením nasedáme do auta. Vstup stál 200 Pesos pro
jednoho.
Nyní
nabíráme směr Merida, hlavní město státu Yucatán. Silnice jsou
velmi slušné, kolem poledního jsme na místě. Trochu se motáme,
než se dostaneme do historického centra, kde na 62. ulici najdeme
městské hlídané parkoviště za 10 Pesos na hodinu. Pár metrů
od něj Čínské bistro, kde poobědváme to, co známe. Prohlédneme
si centrální náměstí Zócalo, nejstarší dům, ve kterém je
banka a palác guvernéra, kde je nyní radnice. Palác je skvostný
a to 16. století dýchá z každého schodu. Trocha osvěžení a po
druhé hodině odpoledne jedeme dál, na nejzápadnější část
Yucatánu, do městečka Celestún. Než se z Meridy vymotáme,
párkrát si vyžádáme pomoc publika a vždy nás dobře nasměrují
se slovy, že nemůžeme zabloudit. To nás neznají. Vždy ukazují
před sebe se slovy: „diréčo, diréčo, diréčo!“, což zní
jako rovně a taky to rovně je, ale podle slovníku je to doprava!
Zatím to chápeme tak, že „diréčo“ je prostě „diréčo“.
Silnice
do Celestúnu je jako podle pravítka, frčime devadesátkou, sem tam
se objeví nějaké auto. Stále mezi džunglí, občas nějaký
ranč, přes cestu přeběhne leguán nebo nosál. Leguánů jsme si
užili v Uxmalu. Tolik jsme jich v životě neviděli. Vyhřívali se
všude na kamenech a vždy nás bedlivě sledovali. Ale zpátky k
Celestůnu. Chceme se zde dostat na plavbu na řeku Celestún, kde má
být v nějaké deltě velká kolonie plameňáků. Tady jim říkají
flamenco's. Nejdřív se ale musíme ubytovat. Městečko není
velké, ubytovacích kapacit malých hotýlků je tu dost, ale
většina, jako by byla po sezóně. Mají zavřeno. Hledáme,
hledáme, pak na pláži objevíme hotel San Julio. Z ulice nevypadá
nic moc, ovšem je přístupný i z pláže, pokoje jsou v přízemní
budově do tvaru U a uprostřed altán, kde je hezké posezení s
výhledem na moře a hlavně signálem Wifi. To se nám líbí, jenže
nikdo tu zase není. Já bych šel dál, ale Marťa se začíná ptát
v ulici a lidé vychází z domů, aby nám ukázali, kde je
recepční. Z dílny vedle hotelu vyleze chlapík s montážním
klíčem v ruce, opravdu vypadá jako nějaký montér, a přikývne
na volné ubytování. Ptáme se na cenu a hlásí, že 350 Pesos. No
to je naše cena! Teď ještě ten pokoj vidět. V téhle kategorii,
která nám stačí, pokoj nemá chybu. Má i pro nás nadbytečnou
supermoderní televizi. Bereme bez komentáře a dokonce zvažujeme,
že tu zůstaneme dvě noci, protože pláž je čistá, moře bez
řas, písek posetý mušlemi v tisících kusech. Jako obvykle
opravím záchod, aby splachoval, a už nám nic nechybí ke štěstí.
Po
večeři, grilované rybě, na náměstí, kde se prohání tuktuky
jako v Šanghaji, koupit ještě antimosquitos ve spreji za 40 Pesos
na zítřejší deltu a můžeme jít bydlet. Moře je klidné, ani
není slyšet, i když je od nás jen 20 metrů.
