Naše
poslední dny cestování vždy věnujeme odpočinku. Inlakech je
místo, které k tomu vyzývá. Neděláme nic, nikam už nic
neplánujeme, dopoledne strávíme sami v bazénu a pomalu přivykáme
mysl na návrat do reality. Poslední dva dny se přesuneme do
Cancúnu, jen kousek od místa, kde už jsme nocovali. Vybral jsem na
booking.com malý hotýlek na samém kraji města směrem na Punto
Sam. Je přímo proti Isla Mujeres, který již dávno není romantickým rybářským ostrovem a jmenuje se Mayambe Private Village. Na Isla Mujeres dnes denně míří stovky turistů a ostrov je přeplněn hotely. To už není romantika, ale továrna na dolárky.
Před
polednem opouštíme Inlakech a přesouváme se do Cancúnu.
Federální silnice je asi jako naše D1 a z Tulumu jsme v cíli asi
za dvě hodiny. Po cestě se ještě zastavujeme v delfináriu, kde
se dá plavat s delfíny. Jen se informujeme, mají ceny v USD a
přeci jen, být v bazénu s dalšími dvanácti lidmi a jedním
delfínem asi 30 minut za skoro 200 USD pro jednoho, to se nám zdálo
trochu moc. Vesměs veškerá lákadla pro turisty, jak využít
volný čas, se nám tu zdají šitá na míru pro turisty z USA.
Nízkonákladový cestovatel naštěstí stejně moc volného času
nemá. Delfíny tedy někde jinde a jindy.
V
Mayambe, kde jsou jen čtyři pokoje, máme objednaný ten největší
a nejlepší. Má víc jak šedesát metrů, uzavřenou terasu 5x5m s
výhledem na moře. Nebyl nejlevnější, ale v poměru k cenám na
pobřeží v Cancúnu jsme spokojení. Jsme mimo hlavní ruch, pláž
a bazén v podstatě jen pro sebe a o terase ani nemluvím. Skromná
snídaně je v ceně, v podvečer nasedneme do auta a sjedeme do
města něco ulovit. Už opravdu jen lenošíme, Marťa chytá bronz,
já využívám wifi do sytosti.
Na
naší překrásnou terasu se z pokoje vychází velkými prosklenými
zašupovacími dveřmi, které jsou ještě zdvojeny druhými, se
sítí proti komárům. Uprostřed sítě je nalepený kříž, aby
náhodou někdo v silném slunečním jasu síť nepřehlédl a
neprošel. Ráno, když odcházíme na snídaní, Marťa nadšená
terasou a pohledem na moře, prošla. Prošla tak, že celé křídlo
vyšlo na terasu s ní! Tak jsem tentokrát neopravoval WC, ale
posuvné dveře. Budu muset příště na cesty přibalit i nějaké
základní nářadí, štípák na nehty je nedostačující.
Zítra,
ve středu 18.3.2015 na letišti v Cancúnu vrátíme naše milé,
malé autíčko. Zhruba za dvě hodiny nasedneme na let do Mexico
City a před půlnocí místního času odletíme do Evropy, přes
Francii do Prahy. Prý je tam zima, ale první jarní den je za
dveřmi. Tak adios, Mexiko!
