Je
sobota, 28. února 2015 a my vstáváme po páté hodině ranní.
Musíme se zabalit a v šest být před hotelem. Stíháme to. Pár
minut po šesté nás opravdu vyzvedává minibus. Je příjemné, že
na dopravu a služby je tu spolehnutí. Ve městě ještě přibereme
jeden pár starších manželů, jednoho Mexičana a jednoho Izraelce
a vyjíždíme směr Yaxchilan. Zastavujeme se na snídani v zájezdní
haciendě, kam jsou sváženi turisté podnikající podobnou cestu.
Snídaně je bohatá, včetně ovoce.
Asi
v půl desáté jsme u hraniční řeky s Guatemalou, kde se
naloďujeme na člun a asi hodinu se plavíme po řece, ve které
jsou až čtyřmetroví krokodýli. Viděli jsme jich pár na
březích, ale nebyli tak velcí, max. 3,5 metru. Po hodině jsme v
Yaxchilanu. V mayském jazyce je yax zelený a chilan kámen. Tak nám
to vyložil průvodce. Vstupujeme do džungle, odkud vychází téměř
strašidelný řev. Jsou to opice. Podle řevu, který vydávají, by
člověk řekl, že musí být velké asi jako gorila, ale měří
tak do půl metru a jsou to vřešťani. Slyšíme je celou cestu
kolem nás ve větvích vysokých stromů. Samotné místo je
úchvatné právě tím, že je v džungli. Všude to správné vlhko
a správné zvuky. Pozůstatky chrámů a dalších staveb jsou tu
rozesety na mnoha čtverečních kilometrech. Stálo to za to, se sem
vypravit.
Návrat
máme naplánovaný tak, abychom stihli ve 13,30 oběd na místě,
odkud jsme vyplouvali a kde je restaurace. K obědu máme biftek, ale
je to žvýkačka. Mexičani snad neumí udělat maso. Vždy je to
tuhé nebo suché. Tak to sežvýkáme a už je tu řidič a frčíme
dál, směr Bonampak. To je další archeo zóna, která mne zprvu
nenadchla. Na čtverci asi 1km čtverečního pár ruin a chrám, na
který můžeme vystoupat a vidět džungli zhora. Je tu sice hezky,
je to upravené, pozitivní energie, ale malé. Sestupujeme po
kamenných schodech k bočním stavbám a tam nás čeká překvapení.
Uvnitř jsou originál původní mayské fresky a dost zachovalé.
Tak kvůli tomu se sem jezdí!
Vracíme
se k mikrobusu a pokračujeme dál, do oblasti Lacadonské džungle,
kde máme ubytování ve vesnici u indiánů. Asi v 17, 00 se zde
loučíme s ostatními, kteří se vrací do Palenque a zůstáváme
sami. K dispozici máme dřevěnou chýši, společné sprchy a wc a
večeři se snídaní. Moc indiánů tu ale není. U přístřešku,
kde je jídelna, leží v hamace stará indiánka s holčičkou, v
kuchyni je druhá. Do večeře máme čas, tak jdeme s Marťou na
průzkum okolí. Když ujdeme asi kilometr, po prašné cestě proti
nám se kymácí postava v bílém hábitu. Je to skutečný indián,
sice starý jak Metuzalém, každé oko jinam, ale jako by vypadl z
amerického westernu šedesátých let. A pak máme opět štěstí.
Po cestě proti nám přijíždí dva na kole. Opět v bílých
hábitech, husté dlouhé černé vlasy. Pozdravíme se a jdeme ještě
kousek, co kdyby jich tam někde bylo ještě víc. Už ale žádné
nepotkáme.
Vracíme
se zpět do naší vesnice a již z dálky slyšíme nějaké zpěvy.
Jdeme za těmi zvuky a dojdeme k místnímu kostelu, který ale
vypadá jako větší hala s plechovou střechou. Žádné kříže
ani symboly. Uvnitř, u umělohmotných židlí stojí domorodci,
zpívají a tleskají. Vpředu, na místě pomyslné kazatelny hraje
muž na klávesy a žena zpívá stále se opakující text ve stále
se opakující melodii. To vše je podtrženo aparaturou, za kterou
by se nemusel stydět ani Michal David. Vstupujeme dovnitř, všichni
jsou v tranzu. Přidáváme se. Půl hodiny se pohupujeme v
monotónním rytmu a tleskáme s ostatními. Jedna indiánka v první
řadě prožívá skutečnou extázi. Zkouším se do toho ponořit a
být v rytmu a i já cítím určitý trans. Malé děti jsou z toho
už vyčerpaní, spí na zemi nebo na židlích. Jejich matky a
otcové vytrvale tleskají a prozpěvují opakující se text. Pak je
vše zakončeno zpěvnou, zklidňující modlitbou a muž od kláves
přistupuje k řečnickému pultu a začíná kázání a čtení z
Bible. Je to místní farář. V tuto chvíli potichu opouštíme
toto zvláštní rituální místo a jsme plni dojmů.
V
našem ubytování povečeříme nejlepší placky se sýrem a
kuřecím masem, jaké jsme tu zatím jedli. Už víme, že se jim
říká quesidas. Také jsme podle strávníků zjistili, že nás v
campu spí jen šest. Jdu psát blog a za zvuků přírody se chystat
ke spánku. Martinka zašívá svoje žebradlo a nad hlavou nám
fňuká nějaký malý gekonek. Ráno chceme vstávat v šest a po
rozednění se jít podívat k blízké řece, kde je místo na
koupání. V osm máme snídani a v devět nás odvezou na autobus do
Guatemaly.
