Agua Azul

Ráno v 7,00 jsme na recepci, kde na nás čeká Carmelita. Odvádí nás na druhou stranu náměstí, kde za chvíli zastaví Colectivo, kterým odjíždíme za asi 30 Pesos na hlavní výpadovku na San Cristóbal. V protisměru zastavujeme další Colectivo a jedeme, tentokrát za asi 50 Pesos na jednoho. Přesně si to nepamatuji, protože stále jezdíme tímto dopravním prostředkem, který tu pokrývá hustě dopravní dostupnost do nejzapadlejších vesniček a je to nejlevnější způsob dopravy. Je však vždy dobré si nejprve odsouhlasit cenu s řidičem, i když vesměs nejsou problémy. V San Cristóbalu jsme kolem deváté ráno a moc se tu nezdržíme. Právě zde odjíždí několik Colectivos do Ocosinga, což je naším směrem na Palenque a je to pořádný kus cesty. Opět je to levnější než busem, tak nesmlouváme a nasedáme. Colectiva, která jezdí delší trasy jsou vlastně mikrobusy, nekteré v horším, některé v lepším stavu a cestování to není nepohodlné. Cesta do Ocosinga je dlouhá, před městem se dostáváme do kolony, která je způsobená nějakou revoluční brigádou nebo ochránci přírody, či co. Vybírají peníze, a to od každého. Aby jim nikdo nemohl ujet, mají na řetězu připevněné prkno probité hřebíky. Každé auto tak musí zastavit a kdo nezaplatí nemůže dál. Okolo jsou připraveni ještě pomocníci s novodobými palcáty, opět tyče s hřeby na konci. Nás z nějakého důvodu propouští bez zastavení, tak se raději na nic neptáme. V Ocosingu má Martinka zase hlad. Prý 24 hodin nejedla. Nějak se o ní špatně starám. Aby mě nepokousala, vpadnu do první místní echt knajpy a objednáváme maso a vajíčka, comida corida za 65 Pesos pro jednoho. Dost drahé, ale nutné. Projdeme městečko, je opravdu jako z filmu, ženy v horských krojích, malebné uličky, docela romantika. Když už nám ten přesun tak dobře jde, mohli bychom ještě dnes stihnout vodopády Agua Azul, které jsou asi 70 Km před Palenque, a tam se ubytovat, pokud tam nějaké ubytování je. Najdeme hotel a já vcházím se svou vytříbenou španělštinou do recepce a zjišťuji, zda je možné se v Agua Azul ubytovat. Potvrzeno, jdeme hledat stanoviště Colectivos. Nečekáme dlouho a opět asi za 50 Pesos pro jednoho se vydáváme na cestu k vodopádům. Cesta se klikatí přes hory a doly nádhernou mexickou přírodou, ovšem serpentiny nahoru a dolů a všude přítomné retardéry, před kterými řidič prudce brzdí a za nimi zase prudce přidává, to není nic pro můj žaludek. Měl jsem si vzít Kinedryl, ale to bych to zase prospal, tak držím. Dá se to. Po 13,00 vystupujeme u odbočky k vodopádům, kde je připravený místní Colectivo, což je už zase Land Rover s krytou korbou, ten nás převeze za 30 Pesos. Je to pár kilometrů. Za chvíli již projíždíme džunglí a náhle zastavujeme u dřevěného check pointu. Mladíci přichází a prodávají nám vstupenky za 15 Pesos. Divíme se, ale tváří se nesmlouvavě. Dali nám jen jednu vstupenku, snad je nebudeme později potřebovat. Jedeme dál a za chvíli opět zastavujeme u dalšího check pointu. Tentokrát asi deset chlapů, prokazující se průkazkami, že jsou oficiální výběrčí, mají jiné vstupenky a chtějí 40 Pesos za jednu. Jsme na korbě sami, nemáme žádné informace, divíme se, že jsme už platili. Nezajímá je to, chtějí zaplatit znovu. Ptáme se, jestli ti první byli banditos, s úsměvem přitakávají. Marťa na ně statečně z korby pokřikuje, že oni jsou taky Mexicano banditos. Začínám hrát divadlo. Drobné mám v malé peněžence v kapse. V hlavní peněžence mám vždy jen pár bankovek. Velké peníze má Marťa uschovány v papírovém pytlíku v žebradle, finanční rezervu pro případ nouze mám v opasku. V baťozích žádné peníze nemáme. Jsem si jistý, že i kdyby nás šacovali, nic nenajdou. Vytahuji malou peněženku a přebírám se drobnými a odpočítávám 40 Pesos. Vidí, že nic moc víc tam není. Naznačuji, že víc nedám. Neustupují, hrají také divadlo, že nás tam nepustí. Vyndavám ze zadní kapsy hlavní peněženku a otvírám jí tak, aby to viděli. Zrovna tam mám jen 100 Pesos. Teatrálně předvádím, že víc nemáme, že už jsme prostě platili. Rozčilují se na nás, že se s námi bavit nebudou, ať jedeme zpátky a odchází od auta. Ale i s našimi 40 Pesos, a to mě naštvalo. Colectivo už začal odjíždět, tak za jízdy vyskakuji z korby a přímo na ně, ať navalej moje many. Chlapi trochu zacouvali. Jeden z nich vyndal vstupenku a podává mi jí a říká, že O.K. Tak se ještě utvrzuji, jestli mají problém nebo jestli my máme problém a vypadá to, že tuhle reakci nečekali a uklidňují situaci, že no problema. Tak jo, jedeme dál. Vodopády jsou nádherné. Je jich celá kaskáda na místní řece s modravou vodou, ve které je možné se vykoupat. Jediné, co tu krásu kazí je, že jsou lemovány stánky a restauracemi. Takové výletní místo ala Stromovka v Praze. Stoupáme stále nahoru proti proudu řeky a nacházíme příhodné, bezpečné místo, kde ze sebe shazujeme propocené oblečení a noříme se do příjemně chladné vody. Tohle jsme potřebovali. Děláme pár fotek a videí a zase zpátky. Je něco kolem čtvrté a chceme se ještě dostat do Palenque, protože tady se ubytovat nechceme. Je tu sice krásně, ale příliš mnoho turistů a krom koupání a kochání se, nic jiného. A my toho máme ještě hodně před sebou. Kupujeme si trs pekeňo banánků za 10 Pesos a vracíme se najít nějaký odvoz zpátky na hlavní silnici. Začíná pršet a když se nám podaří najít odvoz za 40 Pesos pro oba, nesmlouváme. Na hlavním tahu pak stopneme Colectivo do Palenque, to usmlouváme za 40 Pesos pro jednoho a kolem 17,00 jsme ve městě Palenque. Vystupujeme na jeho kraji, u kruhového objezdu, kde je i terminál ADO. Hned na kruháku nás zaujme tour kancelář, která nabízí přesně to, co potřebujeme. Navíc tu mluví anglicky. Tak to je pro nás výhra, konečně získáme nějaké informace. Prodejce je příjemný Mexičan. Odcházíme s jízdenkou na pozítří, odjezd v 6,00. Kancelář nám zařídí přesun až na Guatemalskou hranici během dvoudenní cesty s jídlem a noclehem. Navštívíme příhraniční ruiny Yaxchilan a Bonanpak, nocovat budeme v Lag kadonské džungli u místních indiánů, končit budeme v guatemalském Flores. Pak už zase po vlastních až do Tikalu, což jsou prý nejkrásnější rujny v džungli na severu Guatemaly. V kanceláři ještě dostáváme doporučení na levné, čisté ubytování, 500 metrů od kanceláře. Posada (levné ubytování) se jmenuje Los Angeles! Náhoda? Máme super pokoj za 200 Pesos na noc. Neuvěřitelné. Takže ještě večeře v čínské restauraci a jdeme bydlet. Zítra nás čekají ruiny v Palenque a na to se těšíme.