Teotihuacan

Na Bus North jsme po 10,00 a hned nám to jede. Procházíme velmi přísnou kontrolou jako na letišti včetně rentgenu zavazadel. Autobusy jsou tu luxusní, tedy i cesta do Teotihuacanu je příjemná. Asi v polovině jízdy autobus a cestující znovu prohlédli policisté. Samozřejmě se zbraněmi stále připravenými. Vybavuje se mi při tom, jak jsme v MEX šli po ulici a zrovna z nějakého obchodu odnášeli tržbu. Jeden policista ji nesl, za ním šel druhý s nataženým koltem v ruce a každého skenoval pohledem, připraven okamžitě střílet. Asi deset metrů za ním šel další s odjištěnou brokovnicí a zabezpečoval tak celé možné pole ohrožení. Myslím, že to Marťa ani nevnímala. Děje se to tady tak bezprostředně a samozřejmě mezi lidma, že bych si nepřál, abz se zrovna něco přihodilo. To je pak člověk opravdu v blbou dobu na blbym místě. Zoně archeologica Teotihuacan dominuje Sluneční pyramida a pak menší, Měsíční pyramida. U Sluneční se dá vystoupat až na vrchol. Máme opět štěstí, že zde není příliš mnoho turistů. Výstup nám dá zabrat, ale rozhled je to impozantní. V areálu jsme až do tří hodin a slunce nás nemilosrdně spaluje. Voda se dá koupit vždy v blízkosti vstupů, jinak jsou tu všude prodavači suvenýrů. Jsme utrmácení, ale se zážitky velmi spokojení. Všude čisto, pyramidy a ruiny udržované. Opouštíme areál východem u Měsíční pyramidy a musíme se po silnici vracet k hlavnímu vchodu. Po cestě se zastavujeme u místních, kteří pod plachtou s primitivní plotnou připravují tortilas, asi. Jsou to takové brčálově zelené placky, opět s masem a se sýrem. Dáváme každý jednu za 10 Pesos a pokračujeme kolem těch luxusnějších a samozřejmě drahých restaurací. My však máme radost, když podpoříme obyčejné lidi a navíc jsme mezi nimi. To je to, co chceme při našich cestách zažívat, i když máme samozřejmě nějaké hranice. Když procházíme hlavní příjezdovou silnici, opět nás lákají nahaněči, ale nejsou tak dotěrní jako v Asii. Vybíráme si opět takovou prostou restauraci jen pod plachtou, kde sedí dost místních (to bude dobré) a dáváme si opět každý po jedné tortile, tentokrát za 15 Pesos. Zase jiná chuť, jiná náplň, ale výborné. Autobus chytáme na křižovatce u hlavního vchodu a vracíme se zpátky do Mexico City na nádraží. Po cestě znovu kontrola policie, tentokrát si každého cestujícího fotí na kameru. No, alespoň se cítíme bezpečně. Kolem 17,00 jsme na nádraží a máme víc jak 6 hodin času. Chvíli se procházíme, ale co s tolika času? Projdeme až na konec haly a vycházíme ven. Kousek přes ulici je příjemné bistro, kde mají poloviční ceny než v hale, tak se necháme vtáhnout na kafe. Za chvíli nás stejně personál vystavuje nabízení jídel, a protože Marťa je vždy připravena ochutnávat, objednáváme. Sice nevím co, rozumím jen tortilas, na ostatní říkám „si“. Bylo to chutné, jedna tortila byla plněná nějakým obsahem, co nám připomínal kuřecí žaludky nebo něco takového. V příručce pak druhý den Martinka našla, že to byly prasečí líčka, a že se to nedoporučuje. No, nic nám po nich nebylo! Poslední tři hodiny čekání byla tortura. Jsme unavení po celém dni, já spálená ramena, protože jsem šel na pyramidy v nátělníku! Hlavně, že jsem měl „sombréro“. Když se přiblížila hodina odjezdu, opět důkladná bezpečnostní prohlídka a šup do měkkých sedadel. Odjíždíme přesně a noříme se do spánku.

Mexico City - podzemí

Ranní snídaně doplňuje energii a pokoj se pro nás našel. Je sice o 100 Pesos dražší, zato příjemnějsí a není tak zatuchlý. Nemá sice okno, ale můžeme mít otevřené prosklené dveře na pavlač. Vyrážíme na Templo Mayor, což jsou ruiny hned vedle Zócala, kde byly odkryty zbytky pyramidy označující střed vesmíru. Prohlížíme si ty ruiny z venku, ale nejsme fajnšmekři na „staveniště“, a tak se jen tak brouzdáme po historickém centru a hlavně vnímáme atmosféru a lidi. To je pro nás totiž na cestování to nejzajímavější, tedy kromě místních a tradičních jídel. Vracíme se zpátky na Zócalo, kde právě probíhá ceremoniál vztyčování vlajky na centrální stožár. Všude je plno policistů v přilbách a se štíty. Hotové manévry. Určitě jich tu je několik stovek. Snad jsme se do ničeho nepřipletli. Vedle katedrály nás upoutá šamanské bubnování a shluk lidí. Jdeme se podívat. Desítkami policistů jsou tu obklíčeni domorodí indiáni provádějící nějaký obřad. Je jich tak třicet. Barevné kroje, čelenky s péry, doutnající obětiny. Lidé stojí za hradbou policistů a dívají se. Ptáme se místních, proč je tu tolik policistů. Prý jsou ti indiáni problém. Víc se toho nedozvíme a tedy jsme to nepochopili. Proč? Proč taková demonstrace síly? Když indiáni dokončí svůj obřad, začínají mluvit s přihlížejícími a policie opouští své pozice a stahuje se k plotu katedrály. Místní asi vědí, našinec se diví. Do politiky se zásadně nese... Na náměstí nás odchytí nahaněči a zvou do restaurace v patře, kde se sedí na balkonku s rozhledem na celé Zócalo. Je čas oběda, něco bychom snědli, tak přijímáme. Dáváme „placku“ s masem a se sýrem, džus a kávu, která tu má všude příchuť skořice, a platíme dohromady asi 180,- Kč. Pozorovat ruch na náměstí jsme mohli grátis. Je čas se posunout dál. Víme, že na náměstí vedle McDonalda má být stánek ADO, což je autobusová společnost, se kterou chceme dál cestovat. Když ho najdeme, sedí tam sympatico cabalero, který neumí anglicky a navíc, nejde mu systém. Rozhodujeme se, že budeme muset najít nádraží, tzv. Severní, „bus centrale north“. Stejně bychom tam museli zítra a takhle si to dopředu alespoň okoukneme. Dá se tam dojet metrem. Tam chceme zakoupit jízdenky na další den, k jezeru Catemaco, a zjistit, zda je tam úschovna zavazadel. Jak se rodí plán, přidáváme ještě celodenní trip do Teotihuacanu, čímž bychom měli vyplnit zítřejší den. Kartu na MHD máme nabitou 30 Pesos, a tak se pouštíme do podzemí na stanici metra Bellas Artes. Tady ještě před sestupem Martina udělá interview se studenty v angličtině. Je to tu častý jev. O metru v MC se toho píše dost hrozného. Není to tak. Je to vynikající dopravní komplex, s přehlednou orientací, s policisty a prodavači. Jezdí od 5 a.m do 24 p.m. Je pravdou, že nemáme zkušenost s nočními přesuny, ale ve dne pro nás bylo zcela bezpečné. Vlaky na gumových kolech jezdí každých pět minut, přestupy jsou viditelně označeny. Když je dopravní špička, policie rozdělíí nástupiště naa část pro muže a část pro ženy. To aby se ženy nemuseli mačkat s muži v přeplněných vagonech, kde je to opravdu tělo na tělo. Ale není to povinnost. Mexico City žije tedy i v podzemí a je zajímavé se tam podívat. Na bus North jsme za 40 minut a opět žasneme. Nádraží vypadá jak letiště, podlaha nablýskaná jak v muzeu, asi 30 autobusových společností. Hledáme ADO a dokonce tam mají jednoho operátora, který mluví anglicky. Kupujeme jízdenku do Catemaca, vychází na 1300 Pesos, ale je i s pojištěním na cestu. Odjezd zítra ve 23,15 v Catemacu kolem osmé ráno. Podaří se nám najít centrální úschovnu, kde nám batohy uloží za 30 Pesos. Zcela na konci v levo nacházíme přepážku pro autobusz do Teotihuacanu, které jezdí každých 15 minut. Není tedy problém přijít a odjet. Jízdné je 88 Pesos zpáteční a cesta trvá asi hodinu. Zvládli jsme vše, co jsme chtěli, teda Marťa je úplný komunikační ďábel, vymámí informace i z hajzlbáby, a můžeme se vrátit zpět do hostelu. Tedy, zítra ráno se v klidu nasnídáme, vydáme metrem na autobusák, uložíme batohy, koupíme lístky do Teotihuacanu, v podvečer se vrátíme zpátky a máme čas do 23,15, než opustíme Mexico City. V metru se už vyznáme, tak jedeme až na Zócalo, odkud je to do hostelu kousíček. Po cestě se stavujeme na fresh, tam co včera. Objednáváme to samé, tentokrát nás kasíruje paní. Vím, že to bude stát 48 Pesos, tak jí podávám 50 a ona mi vrací 26 Pesos! Takže ten půllitr freshe stojí 12 Pesos! Už se nedivím, že na mě včera ten pán valil oči, když jsem mu nechal tak velké spropitné. Jo, to jsou ty jazykové bariéry. Měl jsem se víc učit.

Mexico City

Mexico City je město, kde žije 25 milionů lidí. To jsou 2,5 Česka! Snad se tu neztratíme. Jsme ubytovaní v hostelu Amigo Suites, je to třetí ulice od Zócala, za katedrálou. Jsme přímo v centru a tak ho důkladně procházíme. Odpoledne už jsme pořádně zmožení. Teploty se totiž po východu slunce začnou rychle zvyšovat až ke 30 stupňům. V 19,00 už je zase tma a začíná chladno. Zatím nemáme, díky snídani a večeři, příliš potřebu, pouštět se do ochutnávání místních lahůdek. Tak to jen okukujeme a vůbec tomu nerozumíme. Názvosloví jídel je tak složité.. Většinou jde o kukuřičné placky s různou náplní masa nebo zeleniny. Ty složitější kombinace a názvy mě odrovnají, na to moje španělština nestačí. V hostelu snídáme to, co přináší do jídelny na střechu hotelový šoumen, který vždy, když na stůl s bufetem donese nějaký chod, má k tomu Španělům srozumitelný výklad, tj. Jak se to jmenuje, co to je, atp., a vždy k tomu ještě vyžaduje potlesk. Je to asi zábavné, všem se to líbí, tak také tleskáme, jako že JÓ! Ale víme prd. Jídlo je pestré. K snídani tři druhy krájeného ovoce, výborný jogurt, kukuřičné lupínky, mléko, káva, bílý chléb, marmeláda, med, margarín, míchaná vajíčka ale mexicana (s rajčaty a chili), super nadýchané lívance. Večeře je skromnější, ale účel splní také. Nějaké těstoviny s tuňákem nebo fazolová kaše, pečivo. Během dne navštívíme kromě jiného mrakodrap Latino Americano, kde vyjedeme výtahem do 42 patra, odkud je rozhled na celé město. Máme štěstí na dobrou viditelnost a také zde potkáváme českého cestovatele, se kterým vyměníme pár užitečných rad. Navštívíme několik otevřených kostelů, které nás uchvacují svou vnitřní výpravností oltářů, prošmejdíme pár obchodních center, kde žasneme nad nekonečným výběrem všeho zboží a vracíme se do hostelu. Na muzea nás neužije. Po cestě objevujeme ve stejné ulici, co máme hostel, v průchodu jednoho z domů, prodavače ovoce a ovocných freshů. No, domluvit se bylo složité, ale nakonec máme každý půllitru freshe za 24 Pesos. Platím bankovkou 50 Pesos a ty dvě zbývající Pesos mu chci nechat jako navíc. Prodavač, starý Mexičan, se strašně diví, oči vyvalené a děkuje. Všichni jsou tu takoví milí, vstřícní a ochotní. Na recepci ještě dohadujeme prodloužení pobytu o jednu noc, což je problém, protože hostel je obsazený, ale maňana se uvidí. Dělá to asi ta změna klimatu a časový posun -7 hodin, ale ve 20,00 už jsme vyčerpaní v posteli. Co se děje v Mexico City po tom, to už nevíme. Snad jsme o nic nepřišli.

Šťastné přistání - Mexico City

Na poslední chvíli balíme těch pár věcí, o kterých si myslíme, že je budeme potřebovat na naší cestě a vyrážíme na letiště. Martinka není zrovna moc naladěná, vypadáme na rozvod. Cokoli teď řeknu, je jinak pochopeno, tak raději mlčím. Mlčíme oba téměř celou cestu a až na letišti konečně necháváme divnou náladu za přepážkou odbavení. V Paříži jsme za hodinu a půl a máme tři hodiny na přestup do Mexico City. Dáváme to levou zadní a s důvěrou nastupujeme do letadla Mexico airlines. Čeká nás dvanáct a půl hodiny letu, přistaneme kolem čtvrté ráno místního času ve čtvrtek 19. února. Let je také bez problémů, mexický personál ochotný, je to jeden z těch příjemných letů. Krátce po čtvrté ranní procházíme celní kontrolou s povinným zmáčknutím tlačítka. Pokud se rozsvítí červená, čeká vás velmi důkladná prohlídka. Mě se rozsvítila zelená, a tak jako manželé procházíme bez kontroly rovnou vstříc novému dobrodružství. Hurá na …. WC! Oba jsme se shodli, že toalety na mezinárodním letišti v MEX nejsou reprezentativní. Uvidíme, co bude dál. Protože je hodně brzy ráno, procházíme poloprázdnou halou letiště a rekognoskujeme terén. Vydat se do města teď nevyznívá jako nejrozumnější nápad. Po všem, co jsem četl, čekám všude zločince a přepadávání. Navíc, co jsme tedy opravdu nečekali, je tu neskutečná zima. 11 stupňů? Ještě, že máme dlouhé kalhoty a mikiny. Počkáme, až se bude alespoň rozednívat. Mezitím vybíráme z bankomatu Pesos, tentokrát bez problémů, kartu jsme si nezablokovali jako ve Vietnamu. Čím více se rozhlížíme, tím méně to tu vypadá nebezpečně a Marťa už hlavně zlobí, že chce do centra. Tak začínáme hledat způsob. Taxi je zbytečně drahé, ale od pěti jezdí bus k Metru za 30 pesos. Spočítali jsme si náš osobní kurz, aby se nám to lépe přepočítávalo, a to 1 pesos – 2 Kč. Metro pak stojí 5 pesos na neomezenou dobu. Náš hostel, který jsem zabukoval ještě z Prahy je blízko u centrálního náměstí Zócalo. Tam se musíme dostat, v nejhorším mám navigaci. V automatu na zastávce busu hned u východu z letištní haly u stanoviště taxi se nám podaří s pomocí řidiče autobusu pořídit kartu na městskou dopravu, která platí i na tento bus a po páté hodině vyjíždíme. Autobus sice staví i u Metra, ale nápis na něm tvrdí, že jede i do historického centra, což je příjemné, protože tam je náš hostel. Jedeme sami jen s ostrahou nebo průvodčím, a když se mi zdá, že jedeme už nějak dlouho, jdu se zeptat svou plynou španělštinou, kde je asi tak Zócalo. Řekl jsem: „Porfavór seňor, Zócalo?“ Ještě jsem k tomu přidal pár neverbálních gest, kterými jsem naznačoval, jako kde máme vystoupit. Moje perfektní výslovnost zřejmě zabrala, neboť ten milý pán spustil vodopád slov, ze kterých jsem pochopil jen „Zócalo“. Ještě, že také používal neverbální gesta, ze kterých bylo zřejmé, že bychom měli vystoupit teď a jít takhle tam rovně. O.K., bereme bagáž a jsme venku. Tma, cizí město a zima. Stojíme u paláce Bellas Artes a opravdu, odtud je to rovně asi po 1 km na Zócalo. Cítíme se bezpečně. Na každém rohu policista, na náměstí je jich dokonce víc, než lidí v tuto hodinu. Rozednívá se. Máme nápad, že najdeme náš hostel, ověříme, zda máme opravdu jistý pokoj, uložíme si u nich prozatím batohy a vyrazíme někam na snídani. Zapínám navigaci, ale nemůžu se spárovat se satelity. Čmucháme tedy jak policejní psi a nakonec nacházíme. Recepční mluví anglicky, tak je to na Martině, tentokrát si španělsky nepopovídám. Pokoj máme za 512 pesos se snídaní a s večeří! O tom při rezervaci nebyla zmínka, jsme v příjemném šoku. Dokonce nám nabízí, že na snídani už můžeme jít dnes! Tak to teda jó! Neudržím svou radost a přeci jen dám trochu té španělské konverzace: „mučas grácias!“