Zase
musím brzy vstávat! Loď odjíždí v sedm a na molu musíme být
už v půl. Tak tedy jsme. Stále fouká silný vítr a moře není
zcela klidné. Zvažuji Kinedryl, ale po zkušenosti z cesty sem
rychlým člunem by to nemuselo být tak strašné. Loď, která je
pro nás přichystaná je krytý člun se třemi motory. Nebude
foukat, ani pražit slunce, to je dobré. Cesta na ostrov San Pedro,
kde opustíme Belize bude trvat asi 45 minut.
Překročení
hranic do Mexika je ze strany Belizských úřadů profi. Jsme
vysazeni na molu, kde je úřadovna, zaplatíme 40 Guetzalů za
výstup a můžeme pokračovat. Za další asi dvě hodiny připlujeme
do přístavu v Mexiku, kde nás čeká vstup. Na lodi dostaneme
nabídku od technického doprovodu lodi, že přímo z přístavu
jede shuttle do Tulumu. Prý je to levnější než bus,
klimatizováno, pohodlné. Cestovní agentura má ve znaku černou
siluetu letadla a zřejmě šikovně přebírá kšefty autobusové
společnosti ADO. Cena je opravdu levnější, jedna jízdenka stojí
rovných 300 Pesos a v Tulumu je asi za tři a půl hodiny i se
zastávkou na jídlo. Jízda byla opravdu velmi pohodlná, v minibuse
bylo dost prostoru pro každého. Z přístavu zároveň vyrazily
další dva shuttly do Cancúnu a na Playa del Carmen. Kvalitní
služba.
Ještě,
než jsme však mohli vyrazit, čekala nás procedura na mexických
hranicích. Mexičani jsou prostě drsní hoši. Když loď přirážela
k molu, již tam na nás čekají po zuby ozbrojení vojáci v
neprůstřelných vestách s automatickými puškami a psovod. Musíme
vystoupit z lodi, postavit se do řady k plotu a všechna naše
zavazadla jsou v řadě před námi. Pak nás očmuchává pes a
zavazadla též. Dost drsná demonstrace síly proti třiceti
turistům. Jiný kraj, jiný mrav...
Pasová
kontrola zde v přístavu probíhá také zcela profi. Žádný
podvádějící úředník bez kontroly, který si chce přivydělat
ženě na nové autíčko. Platíme znovu vstupní poplatek 332 Pesos
za osobu a automaticky dostáváme potvrzení o zaplacení. To budeme
potřebovat na letišti při odletu, abychom neplatili znovu. Pak
procházíme celní kontrolou s obligátním tlačítkem. Po
stisknutí se mi rozsvítí zelená, tedy můžeme projít bez
kontroly. Systém postavený na náhodě, který však dokáže
případného pašeráka dost vystresovat.
Do
Tulumu přijíždíme po celkem kvalitní a rovné silnici kolem
třetí hodiny odpoledne. Vystupujeme blízko terminálu ADO a tak
hned jdeme koupit jízdenky na zítra do Cancúnu. Do města to stojí
130 Pesos, na letiště však 240 Pesos. My potřebujeme na letiště,
protože tam musíme zajistit ještě letenky do Mexico City a půjčit
auto. Pak se vydáváme hledat hostel, který máme zabukovaný
blízko zony archeologica, a který se jmenuje Tubo Tulum hostel. Je
to druhé nejlevnější ubytování zde, to první už je jen ve
stanech. Tubo jsem zamluvil přes Booking.com za 44 USD, ale v
hostelu chtěli jen 33 USD. Hostel je zvláštní tím, že se zde
spí v takových betonových rourách o průměru cca 2m. Uvnitř je
jen dvoulůžko, polička, věšák a klimatizace. Vše čisté,
společné sprchy a WC, ovšem velmi čisté a oddělené. Prostředí
celého hostelu je velmi příjemné a stylové.
Házíme
batohy na postel, bereme plavky, půjčujeme kola na půl dne za 50
Pesos jedno a jedeme se podívat na místní pláže vzdálené víc
jak 4 km. Kola jsou sice z roku raz dva, ale od hostelu vede
cyklostezka až k odbočce na ruiny, kde už se musí po silnici, ale
provoz je minimální. Cesta je po rovině, tak se to dá. Byla nám
doporučena playa Maya, ale nic moc. Asi jsme zmlsaní z divokých
pláží na Lefkádě či opuštěných pláží v Asii. Je zde
příliš mnoho turistů, vyplavené řasy a rozbouřené moře. Je
tu bílý jemný písek, spoustu rezortů a restaurací. To už není
pro nás. Projdeme pláže od začátku do konce a vracíme se na
kolech zpět. Už se stmívá, nasadíme čelovky a vyjíždíme do
centra najít něco k snědku. Když si v místní jídelně
objednáme studený rybí salát se zeleninou a fresh z jablek a
zázvoru, zjistím, že mám u sebe jen 170 Pesos. Zbytek peněz jsem
nechal v hostelu. Trapná chvilka, kdy si u obsluhy ověřujeme,
kolik to bude stát. Prý 170 Pesos nám stačí. Jído i fresh byli
vynikající, stálo to fakt 170 Pesos a obsluha ode mě ještě
vysomrovala dvě cigarety. Asi by to stálo víc, ale udělali jsme
výměnný obchod.
Večer
sedíme ve společných prostorách hostelu, kde je k dispozici voda
a káva a je tu možno si i uvařit. Píšu blog a Marťa sedí vedle
mě. Pak si odchází pro něco do roury, ve které spíme. Vrací se
s veselou zprávou, že zaklapla zamčené dveře a vzala si místo
klíče od dveří klíč od zámku na kola. Haha. Naštěstí
recepce je do 23,00 a náhradní klíč to vyřeší. Po 23,00 bychom
asi místo spánku mohli celou noc jezdit na kolech.
Pozn.: Když jsme hledali náš hostel, kdopak to proti nám nejel na
kole? David z Nového Zélandu ve své typické kšiltovce. Vítáme
se jako staří známí se smíchem, vyměníme pár informací,
dozvídáme se, že si prodloužil pobyt v Mexiku ještě o týden,
těší se, že se s námi setká v Meridě. Je to zvláštní.
Setkali jsme se s tolika lidmi, ale s nikým ne dvakrát. David je
zřejmě nějaká skrytá informace pro nás. Asi jdeme po správných
cestách nebo je to pozvání osudu na Nový Zéland?
