Yaxchilán a Bonampak

Je sobota, 28. února 2015 a my vstáváme po páté hodině ranní. Musíme se zabalit a v šest být před hotelem. Stíháme to. Pár minut po šesté nás opravdu vyzvedává minibus. Je příjemné, že na dopravu a služby je tu spolehnutí. Ve městě ještě přibereme jeden pár starších manželů, jednoho Mexičana a jednoho Izraelce a vyjíždíme směr Yaxchilan. Zastavujeme se na snídani v zájezdní haciendě, kam jsou sváženi turisté podnikající podobnou cestu. Snídaně je bohatá, včetně ovoce.

Asi v půl desáté jsme u hraniční řeky s Guatemalou, kde se naloďujeme na člun a asi hodinu se plavíme po řece, ve které jsou až čtyřmetroví krokodýli. Viděli jsme jich pár na březích, ale nebyli tak velcí, max. 3,5 metru. Po hodině jsme v Yaxchilanu. V mayském jazyce je yax zelený a chilan kámen. Tak nám to vyložil průvodce. Vstupujeme do džungle, odkud vychází téměř strašidelný řev. Jsou to opice. Podle řevu, který vydávají, by člověk řekl, že musí být velké asi jako gorila, ale měří tak do půl metru a jsou to vřešťani. Slyšíme je celou cestu kolem nás ve větvích vysokých stromů. Samotné místo je úchvatné právě tím, že je v džungli. Všude to správné vlhko a správné zvuky. Pozůstatky chrámů a dalších staveb jsou tu rozesety na mnoha čtverečních kilometrech. Stálo to za to, se sem vypravit.

Návrat máme naplánovaný tak, abychom stihli ve 13,30 oběd na místě, odkud jsme vyplouvali a kde je restaurace. K obědu máme biftek, ale je to žvýkačka. Mexičani snad neumí udělat maso. Vždy je to tuhé nebo suché. Tak to sežvýkáme a už je tu řidič a frčíme dál, směr Bonampak. To je další archeo zóna, která mne zprvu nenadchla. Na čtverci asi 1km čtverečního pár ruin a chrám, na který můžeme vystoupat a vidět džungli zhora. Je tu sice hezky, je to upravené, pozitivní energie, ale malé. Sestupujeme po kamenných schodech k bočním stavbám a tam nás čeká překvapení. Uvnitř jsou originál původní mayské fresky a dost zachovalé. Tak kvůli tomu se sem jezdí!

Vracíme se k mikrobusu a pokračujeme dál, do oblasti Lacadonské džungle, kde máme ubytování ve vesnici u indiánů. Asi v 17, 00 se zde loučíme s ostatními, kteří se vrací do Palenque a zůstáváme sami. K dispozici máme dřevěnou chýši, společné sprchy a wc a večeři se snídaní. Moc indiánů tu ale není. U přístřešku, kde je jídelna, leží v hamace stará indiánka s holčičkou, v kuchyni je druhá. Do večeře máme čas, tak jdeme s Marťou na průzkum okolí. Když ujdeme asi kilometr, po prašné cestě proti nám se kymácí postava v bílém hábitu. Je to skutečný indián, sice starý jak Metuzalém, každé oko jinam, ale jako by vypadl z amerického westernu šedesátých let. A pak máme opět štěstí. Po cestě proti nám přijíždí dva na kole. Opět v bílých hábitech, husté dlouhé černé vlasy. Pozdravíme se a jdeme ještě kousek, co kdyby jich tam někde bylo ještě víc. Už ale žádné nepotkáme.

Vracíme se zpět do naší vesnice a již z dálky slyšíme nějaké zpěvy. Jdeme za těmi zvuky a dojdeme k místnímu kostelu, který ale vypadá jako větší hala s plechovou střechou. Žádné kříže ani symboly. Uvnitř, u umělohmotných židlí stojí domorodci, zpívají a tleskají. Vpředu, na místě pomyslné kazatelny hraje muž na klávesy a žena zpívá stále se opakující text ve stále se opakující melodii. To vše je podtrženo aparaturou, za kterou by se nemusel stydět ani Michal David. Vstupujeme dovnitř, všichni jsou v tranzu. Přidáváme se. Půl hodiny se pohupujeme v monotónním rytmu a tleskáme s ostatními. Jedna indiánka v první řadě prožívá skutečnou extázi. Zkouším se do toho ponořit a být v rytmu a i já cítím určitý trans. Malé děti jsou z toho už vyčerpaní, spí na zemi nebo na židlích. Jejich matky a otcové vytrvale tleskají a prozpěvují opakující se text. Pak je vše zakončeno zpěvnou, zklidňující modlitbou a muž od kláves přistupuje k řečnickému pultu a začíná kázání a čtení z Bible. Je to místní farář. V tuto chvíli potichu opouštíme toto zvláštní rituální místo a jsme plni dojmů.

V našem ubytování povečeříme nejlepší placky se sýrem a kuřecím masem, jaké jsme tu zatím jedli. Už víme, že se jim říká quesidas. Také jsme podle strávníků zjistili, že nás v campu spí jen šest. Jdu psát blog a za zvuků přírody se chystat ke spánku. Martinka zašívá svoje žebradlo a nad hlavou nám fňuká nějaký malý gekonek. Ráno chceme vstávat v šest a po rozednění se jít podívat k blízké řece, kde je místo na koupání. V osm máme snídani a v devět nás odvezou na autobus do Guatemaly.

Palenque

Martinka celou cestu strašila, že podle předpovědi má na celém území Chiapasu v pátek hodně pršet. Ale známe ty předpovědi, že? Nicméně do pátečního rána se probouzíme s hustým deštěm. Vypadá to, že bude pršet týden. Marťa ještě upřesňuje předpověď. Po dvanácté hodině se to má zmírnit, ale od tří zase hustě. Co budeme dělat? Padá rozhodnutí, že do pyramid v Palenque musíme. Máme li být mokří, raději dopoledne, ať pak do večera můžeme sušit. Bereme nepromokavé bundy a jdeme. Colectivo stopujeme blízko hotelu, do zóny archeologica to stojí pro jednoho 20 Pesos. Jsme tam za deset minut. Na parkovišti před pokladnami mají žně prodejci s pláštěnkami a deštníky. Moc turistů tu ale není. Vstupné je 64 Pesos. Odmítáme průvodce a vydáváme se do džungle. Ještě nejsme ani u prvního chrámu a už jsme mokří na kost. Takový liják naše větrovky nemohou zvládnout. Déšť je naštěstí teplý, venkovní teplota je taky kolem 25 stupňů. Po areálu se pohybuje jen pár návštěvníků. Máme Palenque skoro sami pro sebe. Je to mystické místo. Pozůstatky mayské civilizace, jejichž původní podobu si nedokážeme představit. Šplháme po ruinách a v botách nám čvachtá. Voda stéká po zádech, už nemáme nic suché. Ani věci v žebradle. Chráníme kameru a zpod igelitové tašky děláme pár fotek toho nejzajímavějšího. Shodujeme se, že je tu opravdu nádherně a že to stojí za to i v tom dešti. Celý areál si projdeme asi za dvě hodiny, ale dalo by se tu být celý den a víc rozjímat a poslouchat zvuky džungle. My jsme ale tak promočení, že míříme k postrannímu východu, přes Královninu lázeň, což je vodopád se zavěšeným mostem. Od východu je to asi 500 m k místnímu muzeu, kde jsou uloženy artefakty nalezené v ruinách a hlavně to, na co jsem se těšil, známá denikenovská deska, sarkofág, s tzv. astronautem. A fakt tam byla! Překvapila mě její velikost. Asi 2,5 m x 4 m. Mám jí vyfocenou ze všech stran. Vracíme se do města, a protože má podle předpovědi pršet zrovna když se budeme pohybovat v Guatemale, musíme si koupit pláštěnky a já ještě jedny krátké kalhoty na převlečení. Když vystupujeme s Colectiva, přestává pršet a rozjasňuje se. Podle Marťi a předpovědi by mělo zase začít kolem třetí. Samozřejmě už nezačalo! Tedy, nakoupeno, pojezeno z místní nabídky, výborná polévka, také ovocný fresh a na pokoj sušit, psát a balit. Palenque bylo velmi sympatické místo, i když ne tak zcela typické pro Mexico. Těšíme se na věci příští.

Agua Azul

Ráno v 7,00 jsme na recepci, kde na nás čeká Carmelita. Odvádí nás na druhou stranu náměstí, kde za chvíli zastaví Colectivo, kterým odjíždíme za asi 30 Pesos na hlavní výpadovku na San Cristóbal. V protisměru zastavujeme další Colectivo a jedeme, tentokrát za asi 50 Pesos na jednoho. Přesně si to nepamatuji, protože stále jezdíme tímto dopravním prostředkem, který tu pokrývá hustě dopravní dostupnost do nejzapadlejších vesniček a je to nejlevnější způsob dopravy. Je však vždy dobré si nejprve odsouhlasit cenu s řidičem, i když vesměs nejsou problémy. V San Cristóbalu jsme kolem deváté ráno a moc se tu nezdržíme. Právě zde odjíždí několik Colectivos do Ocosinga, což je naším směrem na Palenque a je to pořádný kus cesty. Opět je to levnější než busem, tak nesmlouváme a nasedáme. Colectiva, která jezdí delší trasy jsou vlastně mikrobusy, nekteré v horším, některé v lepším stavu a cestování to není nepohodlné. Cesta do Ocosinga je dlouhá, před městem se dostáváme do kolony, která je způsobená nějakou revoluční brigádou nebo ochránci přírody, či co. Vybírají peníze, a to od každého. Aby jim nikdo nemohl ujet, mají na řetězu připevněné prkno probité hřebíky. Každé auto tak musí zastavit a kdo nezaplatí nemůže dál. Okolo jsou připraveni ještě pomocníci s novodobými palcáty, opět tyče s hřeby na konci. Nás z nějakého důvodu propouští bez zastavení, tak se raději na nic neptáme. V Ocosingu má Martinka zase hlad. Prý 24 hodin nejedla. Nějak se o ní špatně starám. Aby mě nepokousala, vpadnu do první místní echt knajpy a objednáváme maso a vajíčka, comida corida za 65 Pesos pro jednoho. Dost drahé, ale nutné. Projdeme městečko, je opravdu jako z filmu, ženy v horských krojích, malebné uličky, docela romantika. Když už nám ten přesun tak dobře jde, mohli bychom ještě dnes stihnout vodopády Agua Azul, které jsou asi 70 Km před Palenque, a tam se ubytovat, pokud tam nějaké ubytování je. Najdeme hotel a já vcházím se svou vytříbenou španělštinou do recepce a zjišťuji, zda je možné se v Agua Azul ubytovat. Potvrzeno, jdeme hledat stanoviště Colectivos. Nečekáme dlouho a opět asi za 50 Pesos pro jednoho se vydáváme na cestu k vodopádům. Cesta se klikatí přes hory a doly nádhernou mexickou přírodou, ovšem serpentiny nahoru a dolů a všude přítomné retardéry, před kterými řidič prudce brzdí a za nimi zase prudce přidává, to není nic pro můj žaludek. Měl jsem si vzít Kinedryl, ale to bych to zase prospal, tak držím. Dá se to. Po 13,00 vystupujeme u odbočky k vodopádům, kde je připravený místní Colectivo, což je už zase Land Rover s krytou korbou, ten nás převeze za 30 Pesos. Je to pár kilometrů. Za chvíli již projíždíme džunglí a náhle zastavujeme u dřevěného check pointu. Mladíci přichází a prodávají nám vstupenky za 15 Pesos. Divíme se, ale tváří se nesmlouvavě. Dali nám jen jednu vstupenku, snad je nebudeme později potřebovat. Jedeme dál a za chvíli opět zastavujeme u dalšího check pointu. Tentokrát asi deset chlapů, prokazující se průkazkami, že jsou oficiální výběrčí, mají jiné vstupenky a chtějí 40 Pesos za jednu. Jsme na korbě sami, nemáme žádné informace, divíme se, že jsme už platili. Nezajímá je to, chtějí zaplatit znovu. Ptáme se, jestli ti první byli banditos, s úsměvem přitakávají. Marťa na ně statečně z korby pokřikuje, že oni jsou taky Mexicano banditos. Začínám hrát divadlo. Drobné mám v malé peněžence v kapse. V hlavní peněžence mám vždy jen pár bankovek. Velké peníze má Marťa uschovány v papírovém pytlíku v žebradle, finanční rezervu pro případ nouze mám v opasku. V baťozích žádné peníze nemáme. Jsem si jistý, že i kdyby nás šacovali, nic nenajdou. Vytahuji malou peněženku a přebírám se drobnými a odpočítávám 40 Pesos. Vidí, že nic moc víc tam není. Naznačuji, že víc nedám. Neustupují, hrají také divadlo, že nás tam nepustí. Vyndavám ze zadní kapsy hlavní peněženku a otvírám jí tak, aby to viděli. Zrovna tam mám jen 100 Pesos. Teatrálně předvádím, že víc nemáme, že už jsme prostě platili. Rozčilují se na nás, že se s námi bavit nebudou, ať jedeme zpátky a odchází od auta. Ale i s našimi 40 Pesos, a to mě naštvalo. Colectivo už začal odjíždět, tak za jízdy vyskakuji z korby a přímo na ně, ať navalej moje many. Chlapi trochu zacouvali. Jeden z nich vyndal vstupenku a podává mi jí a říká, že O.K. Tak se ještě utvrzuji, jestli mají problém nebo jestli my máme problém a vypadá to, že tuhle reakci nečekali a uklidňují situaci, že no problema. Tak jo, jedeme dál. Vodopády jsou nádherné. Je jich celá kaskáda na místní řece s modravou vodou, ve které je možné se vykoupat. Jediné, co tu krásu kazí je, že jsou lemovány stánky a restauracemi. Takové výletní místo ala Stromovka v Praze. Stoupáme stále nahoru proti proudu řeky a nacházíme příhodné, bezpečné místo, kde ze sebe shazujeme propocené oblečení a noříme se do příjemně chladné vody. Tohle jsme potřebovali. Děláme pár fotek a videí a zase zpátky. Je něco kolem čtvrté a chceme se ještě dostat do Palenque, protože tady se ubytovat nechceme. Je tu sice krásně, ale příliš mnoho turistů a krom koupání a kochání se, nic jiného. A my toho máme ještě hodně před sebou. Kupujeme si trs pekeňo banánků za 10 Pesos a vracíme se najít nějaký odvoz zpátky na hlavní silnici. Začíná pršet a když se nám podaří najít odvoz za 40 Pesos pro oba, nesmlouváme. Na hlavním tahu pak stopneme Colectivo do Palenque, to usmlouváme za 40 Pesos pro jednoho a kolem 17,00 jsme ve městě Palenque. Vystupujeme na jeho kraji, u kruhového objezdu, kde je i terminál ADO. Hned na kruháku nás zaujme tour kancelář, která nabízí přesně to, co potřebujeme. Navíc tu mluví anglicky. Tak to je pro nás výhra, konečně získáme nějaké informace. Prodejce je příjemný Mexičan. Odcházíme s jízdenkou na pozítří, odjezd v 6,00. Kancelář nám zařídí přesun až na Guatemalskou hranici během dvoudenní cesty s jídlem a noclehem. Navštívíme příhraniční ruiny Yaxchilan a Bonanpak, nocovat budeme v Lag kadonské džungli u místních indiánů, končit budeme v guatemalském Flores. Pak už zase po vlastních až do Tikalu, což jsou prý nejkrásnější rujny v džungli na severu Guatemaly. V kanceláři ještě dostáváme doporučení na levné, čisté ubytování, 500 metrů od kanceláře. Posada (levné ubytování) se jmenuje Los Angeles! Náhoda? Máme super pokoj za 200 Pesos na noc. Neuvěřitelné. Takže ještě večeře v čínské restauraci a jdeme bydlet. Zítra nás čekají ruiny v Palenque a na to se těšíme.

Canyon Sumidero

Dnes je 25. února 2015. Po osmé ráno vystupujeme v Tuxtla Gutierréz na autobusovém nádraží. Naše plány se stále ne a ne usadit. Stále uvažujeme o půjčení auta a od toho se odvíjí ostatní. Já jsem s tím autem opatrný, moc se mi do toho nechce, Marťe jo. Jisté je, že na dnešní noc máme booking v Chiapas de Corso u kaňonu Sumidero v hotelu Los Angeles za 430 Pesos. Hotel je na centrálním náměstí asi dvě ulice od přístaviště, odkud se vyjíždí do kaňonu. V Tuxtle blízko autobusového nádraží najdeme autopůjčovnu, kde sedí Mexičanka, která neumí anglicky a komunikujeme skrz překladač. Zapůjčení auta je tu třikrát dražší, než jsme viděli na internetu, navíc chce garanci 15tis. Kč. Vzhledem k tomu, že bychom se nemohli ani pořádně informovat, tuto variantu zavrhuji a jdeme si dát kávu. Plán další cesty musíme zase překopat, což se nakonec ukáže jako to nejlepší. Vrátíme se zpět na autobusák a zkoumáme ceny taxi nebo Colectivos do Chiapas. Zvítězí taxi, který nás odveze až k hotelu. Jsme tam brzy, takže jen se přihlásíme, uschováme batohy a vyrážíme ke kaňonu. Dvouhodinová projížďka po řece kaňonem stojí pro jednoho 160 Pesos, kupujeme tedy lístky a za 30 až 40 minut máme odjezd. Z Martinky vypadlo, že ještě nejedla, což mě překvapuje, protože já vůbec nemám hlad. Jenže když Martinka není napapaná, kouše a škrábe. Najdeme restauraci s nabídkou comida corida, což je denní menu za jednotnou cenu, většinou 40 až 80 Pesos a Marťa si objedná rybu, já si tedy také něco dám a beru kuře. Problém je, že než je jídlo na stole, utíká čas a Martinka musí běžet změnit odjezd lodí o dalších 40 minut. Taková malá stresová situace. Budu muset vzít věci pevněji do rukou. Nalodíme se s asi dvaceti turisty a vyrážíme. Kaňon je impozantní, jen by na jeho prohlídku stačilo tak 30 minut. Po čtvrt hodině je to totiž už pořád stejné. Začínám cítit divné tlaky v břiše a přestávám mluvit. Marťa si určitě myslí, že nemluvím s ní. Já ale pozoruji svoje tělo. Než dojedeme na konec kaňonu k přehradě, už vím jistě, že fakt potřebuji na toaletu. Nevnímám kaňon, nevnímám lidi, jenom zadržuji atomovou pumu ve svých střevech. U přehrady přirážíme ke břehu, ale vystupování se nekoná. Na lodích jsou tu jen prodavači občerstvení, žádné toalety. Ať už jedeme zpátky! Lidé si zdlouhavě kupují pivo, křupky a pohihňávají se. Uf! Konečně se rozjíždíme zpět. Vím, že mě čeká asi 40 minut pekla. Člun jede plnou rychlostí a naráží na vlny. Je to jako když se skáče na patách. Pro moje střeva katastrofa. Smiřuji se s tím, že to nedám. To bude výbuch. Kradmo se podívám po člunu, kde by to šlo. Ne, nikde to nejde, ani mezi sedátky ne. Zavírám oči a celou svou energii dávám do zatnutí svěračů pokaždé, když přijde nával. Doslova se mi kroutí prsty na nohou. V hlavě už mám scenáře, jak utíkám z lodi, zadek krytý plovací vestou a schovávám se na záchodě, dokud mi Martinka odněkud nepřinese něco na sebe. Hrůza hrůzoucí, nejhorší zážitek. Opět přichází tak silný tlak, že už se loučím se svojí důstojností, ale kupodivu svěrače to vydrží. Po 40ti minutách připlouváme do přístavu. Očima přitahuji břeh, ale loď zastaví asi 10 metrů od něj. Průvodce má nějaké vtipné průpovídky a posílá mezi nás čepici a vybírá drobné. Nasrat! Konečně přirážíme. Jen Marťe sděluji, že musím a mizím na nejbližším WC. Dal jsem to! Neposral jsem se. V absolutním klídku se vracíme na hotel, kde už pro nás mají pokoj. Recepční nám ale dala dvoulůžák a já měl objednanou manželskou postel. Po krátkém dohadování vzdala a dala, co měla dát hned. Hned si připravuji chlornan vápenatý do kapslí a zabíjím tu mrchu, kterou jsem někde olízl. Do večera se cítím O.K., jen jsem trochu zesláblý. Jdeme se projít, vybrat peníze, koupit vodu. V recepci se dáme do řeči s pokojskou Carmelitou a ptáme se na možnosti odjezdu Colectivem, směr San Cristobal. Ona je tak ochotná, že s námi ráno půjde na stanoviště, ukáže nám to správné Colectivo a řekne řidiči, kde nás má vysadit, abychom chytli Colectivo jiným směrem, právě na San Cristobal. Prostě valíme směr Palenque, nějak se tam dostaneme.

Catemaco - ostrovy

Náš volný den v Catemacu v hotelu La Cabana del Lago na břehu jezera s balkonkem nad jeho hladinou jsme potřebovali. Alespoň jsem mohl dopsat blog a trochu zrelaxovat po rychlé aklimatizaci na prostředí. Naplánovali jsme si, že druhý den ráno vyrazíme na tour po jezeře, po jeho ostrovech, kde mají být opice, mnoho ptačích kolonií, nějací šamani atp. Paní domácí nám doporučila průvodce, prý rodina, kterého jsme si taky vyhlédli. Takže náhoda? Ráno se probouzíme do deštivého dne. Nad jezerem leží mlha. Není zima a přesto, že prší teplý déšť, moc se nám do něj nechce. Protože se večer přesouváme busem, nechceme mít mokré věci. Majitelé hotelu jsou na nás opravdu milí. Přestože bychom měli pokoj vyklidit do 12,00 nechávají nás v něm, prý není problém, až do našeho odchodu. Po obědě déšť ustává, rozhodujeme se, že nakonec na jezero vyrazíme, pak ale znovu začíná. Marťa alespoň studuje detaily budoucí cesty z cestovatelských blogů a poctivě si vypisuje důležité informace. Déšť opravdu ustává, a tak se vydáváme na stanoviště Colectivo a odjíždíme za „očo očo“, což je 8 a 8 Pesos do Catemaca. Nábřeží je poloprázdné, počasí průvodcům po jezeře nepřeje. To bude naše výhoda. Dvouhodinový trip totiž stojí ve dvou 1300 Pesos. V případě větší skupiny pro jednoho 150 Pesos, ale myslí se skupina o deseti lidech. To stejně není nikde napsané, myslíme si, že to dělají podle obličeje. 1300 rozhodně platit nehodláme, jsme připraveni hodně smlouvat. Přicházíme k místu, kde provozuje svojí živnost Chuan Luis a v kanceláři se ptáme na cenu. Sdělujeme, že máme doporučení, a že fakt takovou částku dát nechceme, že bychom počkali na nějakou skupinu. Jenže, kde by se vzala, že. Chuan je ale velmi slušný a také není hloupý. Nabízí nám, že nás vezme na trip oba za 500 Pesos dohromady. No, nekup to! Rychlým člunem vyrážíme na jezero a Chuan nám ukazuje různé zajímavosti, a protože mluví pomalu, hodně z toho mu rozumíme. Když dorazíme k ostrovu opic, vystupujeme. Prý se to nedělá, ale on je kapitán, on může. Jdeme do středu ostrova a hledáme kolonii opičáků. Chuan ví, kam jde a vydává zvuky jako opice, až najednou mu opičáci začnou odpovídat. Jejich tlupa sedí na stromě přímo před námi. Na dalším ostrově přiláká makaky pro změnu až ke člunu na placky tortilas, ukazuje nám vzácné lekníny i bublající dno jezera. A protože je kapitán, utrhne leknín, naláme stonek tak, že z něho je náhrdelník, na kterém visí květ leknínu a dá ho Martině na krk. Havaj Catemaco. Asi se mu líbí. Přijíždíme k dalšímu ostrovu, kde je nám nabídnut šamanský rituál očisty opravdovou šamankou. Jak už jsem psal dřív, tady jsou šamani všichni. Cena je opět vysoká, ale Chuan ví, že nejsme amíci, co mají plné kapsy doláčů a domlouvá cenu „económico“ tj. 100 Pesos. Marťa nechce, musím jít já, abych se očistil od všech hříchů a prý jí nezlobil. Já? Za neustálého pronášení tradičních olméckých modliteb jsem „ometán“ listnatými větvemi a pomazán vonnými olejíčky. Nakonec svlečen do půli těla (horní) a provedena úžasná masáž hlavy a krční páteře s rameny. Šamanka měla páru. Odcházím a cítím se opravdu očištěn. Díky dopolednímu nepříznivému počasí jsme všude sami a i zvířata nejsou poschovávaná před vysokými teplotami. Vidíme, co jsme měli vidět a vracíme se zpět do Catemaca. V hotelu ještě povečeříme a loučíme se. Cítíme, že je to takové smutné loučení pro obě strany. Nějak jsme si za těch pár dní přirostli k srdci. Opět jdeme na stanoviště Colectivos, kde nám taxikář nabízí, že nás vezme do Catemaca za „očo očo“. No, proč ne? Za chvíli je taxi plné, přesto řidič klidně zastavuje dalšímu stopaři se slovy, že musí, že je to kamarád. Rozhlížíme se, kam si sedne a on otvírá přední dveře ke mně. Bude mi sedět na klíně? Na pření sedačce nakonec sedíme dva, já ještě svůj batoh na klíně. Martinka se vzadu chechtá tak, že rozesměje celé auto. Já do toho řvu „viva la Mexico!“ a snažím se uhýbat řidičově ruce, která hledá řadící páku. Na autobusové zastávce máme tři hodiny čas, nějak to překleneme a odjíždíme do San Andrés, kde za hodinu přesedáme na bus do Tuxtla Gutieréz. ADO jezdí celkem na čas a spolehlivě. Tak dobrou!

Catemaco - freeday

Je pondělí 23. února. Dnes nic neděláme. Píšu blog a lenošíme, sedíme na balkoně a pozorujeme jezero a ptáčky. Pod okny nám přeletují bílé volavky a mnoho jiných druhů ptáků. Je větrno a zase docela chladno. Je čas plánovat další trasu, bookovat hotel. Ale kde? Ve Villahermosa si chceme půjčit auto a odjet někam za romantikou. Blog je dopsán až sem, tak jdeme na to.

Catemaco

Ráno po osmé hodině dorážíme do města Catemaco u stejnojmenného jezera. Terminál ADO je na konci nábřeží, resp. na jeho začátku. Jezero je sopečné a je obklopeno čtyřmi vulkány a město je tradiční hlavní město čarodějů již z dob Olméků. Žije zde na padesát kouzelníků, čarodějů a šamanů. Většinou provozují bílou magii, ale najdou se i ti druzí. Marťa mi hned navrhla, že bych se měl u nějakého nechat očistit, že jsem poslední dobou pořád nabručený. Že by nějaká zablokovaná čakra? Jdeme podél břehu jezera, kde stojí průvodci, kteří nabízí trip na ostrovy. Ptáme se na náš hotel, který jsem zabukoval ještě v Mexico City. Jmenuje se La Cabana del Lago. Všichni ukazují, ať jdeme dál. Nakonec, asi po 1 km přicházíme k hotelu Del Lago. To asi nebude náš hotel. Vypadá luxusně a je plný bělochů. Průvodci před hotelem nám po sdělení adresy našeho hotelu ukazují skoro až na druhou stranu jezera, do vesnice La Victoria. To nám potvrdí i recepční v Del Lagu. Naštěstí nám dá ještě informaci, odkud jezdí Colectivos. Čeká nás tedy první setkání s tímto levným druhem místní dopravy. Jsou to malé dodávky s otevřeným nákladním prostorem, většinou zakrytým, kde jsou dvě lavice. Jezdí z místa A do místa B a je potřeba najít či stopnout tu, která jede správným směrem nebo zjistit, kde jsou odjezdová stanoviště. Pak stačí sdělit řidiči, kde chcete vystoupit a pokud je to to správné Colectivo, můžete nasedat. Místo na korbě je asi pro osm lidí, běžné je, že jich tam jede dvacet. Přepravuje se vše, nákupy, bedny, zvířata. Výhoda je, že z Catemaca do La Victoria, kde máme hotel, to stojí 8 Pesos pro jednoho, taxikem 50 Pesos pro jednoho. Docela velká úspora a trochu dobrodružství, pro místní zcela běžné. Colectivos nás tedy vysazuje před hotelem, kde nás vítá paní domácí s manželem a se synem. Vědí o nás, dokonce ví, že jsme měli přání mít pokoj s balkonem s výhledem na jezero. Hotel je totiž na samém jeho břehu. Není to klasický hotel. Je to, jako když jsme na návštěvě u místních. Jsou milí, přátelští, ochotní, syn, který je jeden z místních čarodějů (je to vlastně terapeut, dělá i rodinné konstelace, iris diagnostiku, masáže a mnoho dalšího), hned na mobilu ladí překladač. Pokoj bude připravený v 11 hodin. Zatím se máme nasnídat. Posnídáme vajíčka a tortily a jdeme se projít po okolí. Jsme zcela stranou od ruchu města, v přírodě. Hotýlek je starší, ale velmi čistý, dostáváme nejlepší pokoj s vlastním balkonem a máme před sebou celé jezero. Rozhodujeme se hned, že tu zůstaneme ještě jednu noc. Potřebujeme si ujasnit plány další cesty a také se dát dohromady. Já jsem vyšťavený, spálený od slunce, sotva pletu nohama. Na Martince to vidím také, ale ona to nepřiznává, je jako motorová myš. Marťa si podle slovníčku připraví větu, zda by byl pokoj ještě na jednu noc a tím jsme si získali jejich přízeň. Samozřejmě, že mají. Manžel paní domácí hned přináší láhev něčeho na ochutnání, prý je to bez alkoholu. Je to vinná šťáva jeho vlastní výroby, je to sladké, dobré, on tomu říká saké, ale je to takový sirup. Trochu všichni pohovoříme španělsky, oni víc než já, takže moc nerozumíme, ale vlastně si rozumíme. Je vidět, že cení naší snahu. Za pokoj se snídaní platíme 380 pesos za noc, což je luxus. Cokoli potřebujeme, snaží se okamžitě splnit. Opravdu se nám tu líbí. Po poledni se vracíme Colectivem zpět do Catemaca. Chci si koupit triko s rukávem, Marťa šampon a hlavně chceme koupit jízdenky směr Palenque. Ty první dvě věci nebyl problém, jízdenky ano. Na terminálu ADO seděl u pc klasický mexický úředník, který sám od sebe nehne prstem. Na otázku, jak se dostaneme do Palenque, se podíval do systému a sdělil, že nic nejezdí. Strávili jsme tam asi půl hodiny. On odpovídal na naše dotazy, zda je nějaký spoj do nějakého místa a v kolik hodin, my hledali v mapě možnou trasu do Palenque. Já už bych to vzdal a odjel na nejbližší větší nádraží do San Andre Tuxtla, kde bych hledal dál, ale Marťa se nevzdávala. Nechal jsem to tedy na ní a pozoroval to. On zcela vyklidněný, Marťa píšící na lístečky nové a nové možné spoje. Nakonec to nebylo tak složité. Odjezd z Catemaca v úterý večer kolem desáté, za půl hodiny v San Andre a odtud asi za dvě hodiny do Villa Hermosa, což je už kousek od Palenque. Tohle nám mohl nabídnout hned, ale asi se nudil a tohle mu přišlo zábavné. Mě teda ne! Vracíme se zpět do hotelu, povečeříme, co nám paní domácí přichystala a ptáme se na wifi. Není problém, vše už je zařízeno, technik zprovoznil kvůli nám wifi na pokoj. Úžasné! Jsu to hned vyzkoušet, ale signál se na pokoji chytnout nedá. Když se o to podělím, znovu volají technika, což je sympatický chlápek, prý rodina, který wifinu předělává až skoro k nám za dveře. No, nakonec to stejně nefungovalo, ale to už jsem neměl odvahu jim říkat. Stejně jsem byl už na šrot. Tak spát.