Tulum

Zase musím brzy vstávat! Loď odjíždí v sedm a na molu musíme být už v půl. Tak tedy jsme. Stále fouká silný vítr a moře není zcela klidné. Zvažuji Kinedryl, ale po zkušenosti z cesty sem rychlým člunem by to nemuselo být tak strašné. Loď, která je pro nás přichystaná je krytý člun se třemi motory. Nebude foukat, ani pražit slunce, to je dobré. Cesta na ostrov San Pedro, kde opustíme Belize bude trvat asi 45 minut.

Překročení hranic do Mexika je ze strany Belizských úřadů profi. Jsme vysazeni na molu, kde je úřadovna, zaplatíme 40 Guetzalů za výstup a můžeme pokračovat. Za další asi dvě hodiny připlujeme do přístavu v Mexiku, kde nás čeká vstup. Na lodi dostaneme nabídku od technického doprovodu lodi, že přímo z přístavu jede shuttle do Tulumu. Prý je to levnější než bus, klimatizováno, pohodlné. Cestovní agentura má ve znaku černou siluetu letadla a zřejmě šikovně přebírá kšefty autobusové společnosti ADO. Cena je opravdu levnější, jedna jízdenka stojí rovných 300 Pesos a v Tulumu je asi za tři a půl hodiny i se zastávkou na jídlo. Jízda byla opravdu velmi pohodlná, v minibuse bylo dost prostoru pro každého. Z přístavu zároveň vyrazily další dva shuttly do Cancúnu a na Playa del Carmen. Kvalitní služba.

Ještě, než jsme však mohli vyrazit, čekala nás procedura na mexických hranicích. Mexičani jsou prostě drsní hoši. Když loď přirážela k molu, již tam na nás čekají po zuby ozbrojení vojáci v neprůstřelných vestách s automatickými puškami a psovod. Musíme vystoupit z lodi, postavit se do řady k plotu a všechna naše zavazadla jsou v řadě před námi. Pak nás očmuchává pes a zavazadla též. Dost drsná demonstrace síly proti třiceti turistům. Jiný kraj, jiný mrav...

Pasová kontrola zde v přístavu probíhá také zcela profi. Žádný podvádějící úředník bez kontroly, který si chce přivydělat ženě na nové autíčko. Platíme znovu vstupní poplatek 332 Pesos za osobu a automaticky dostáváme potvrzení o zaplacení. To budeme potřebovat na letišti při odletu, abychom neplatili znovu. Pak procházíme celní kontrolou s obligátním tlačítkem. Po stisknutí se mi rozsvítí zelená, tedy můžeme projít bez kontroly. Systém postavený na náhodě, který však dokáže případného pašeráka dost vystresovat.

Do Tulumu přijíždíme po celkem kvalitní a rovné silnici kolem třetí hodiny odpoledne. Vystupujeme blízko terminálu ADO a tak hned jdeme koupit jízdenky na zítra do Cancúnu. Do města to stojí 130 Pesos, na letiště však 240 Pesos. My potřebujeme na letiště, protože tam musíme zajistit ještě letenky do Mexico City a půjčit auto. Pak se vydáváme hledat hostel, který máme zabukovaný blízko zony archeologica, a který se jmenuje Tubo Tulum hostel. Je to druhé nejlevnější ubytování zde, to první už je jen ve stanech. Tubo jsem zamluvil přes Booking.com za 44 USD, ale v hostelu chtěli jen 33 USD. Hostel je zvláštní tím, že se zde spí v takových betonových rourách o průměru cca 2m. Uvnitř je jen dvoulůžko, polička, věšák a klimatizace. Vše čisté, společné sprchy a WC, ovšem velmi čisté a oddělené. Prostředí celého hostelu je velmi příjemné a stylové.

Házíme batohy na postel, bereme plavky, půjčujeme kola na půl dne za 50 Pesos jedno a jedeme se podívat na místní pláže vzdálené víc jak 4 km. Kola jsou sice z roku raz dva, ale od hostelu vede cyklostezka až k odbočce na ruiny, kde už se musí po silnici, ale provoz je minimální. Cesta je po rovině, tak se to dá. Byla nám doporučena playa Maya, ale nic moc. Asi jsme zmlsaní z divokých pláží na Lefkádě či opuštěných pláží v Asii. Je zde příliš mnoho turistů, vyplavené řasy a rozbouřené moře. Je tu bílý jemný písek, spoustu rezortů a restaurací. To už není pro nás. Projdeme pláže od začátku do konce a vracíme se na kolech zpět. Už se stmívá, nasadíme čelovky a vyjíždíme do centra najít něco k snědku. Když si v místní jídelně objednáme studený rybí salát se zeleninou a fresh z jablek a zázvoru, zjistím, že mám u sebe jen 170 Pesos. Zbytek peněz jsem nechal v hostelu. Trapná chvilka, kdy si u obsluhy ověřujeme, kolik to bude stát. Prý 170 Pesos nám stačí. Jído i fresh byli vynikající, stálo to fakt 170 Pesos a obsluha ode mě ještě vysomrovala dvě cigarety. Asi by to stálo víc, ale udělali jsme výměnný obchod.

Večer sedíme ve společných prostorách hostelu, kde je k dispozici voda a káva a je tu možno si i uvařit. Píšu blog a Marťa sedí vedle mě. Pak si odchází pro něco do roury, ve které spíme. Vrací se s veselou zprávou, že zaklapla zamčené dveře a vzala si místo klíče od dveří klíč od zámku na kola. Haha. Naštěstí recepce je do 23,00 a náhradní klíč to vyřeší. Po 23,00 bychom asi místo spánku mohli celou noc jezdit na kolech.

 Pozn.: Když jsme hledali náš hostel, kdopak to proti nám nejel na kole? David z Nového Zélandu ve své typické kšiltovce. Vítáme se jako staří známí se smíchem, vyměníme pár informací, dozvídáme se, že si prodloužil pobyt v Mexiku ještě o týden, těší se, že se s námi setká v Meridě. Je to zvláštní. Setkali jsme se s tolika lidmi, ale s nikým ne dvakrát. David je zřejmě nějaká skrytá informace pro nás. Asi jdeme po správných cestách nebo je to pozvání osudu na Nový Zéland?

Caye Calker - freeday

Na takovém ostrově, pokud člověk nevyrazí na nějaký trip, se dá jen odpočívat. Teploty nad 30 stupňů a čisté moře k tomu vyzývají. Ráno se probouzím v půl desáté. Marťa byla už v sedm na molu a pozorovala pelikány a racky. Vydáváme se něco posnídat a hlavně, den před odjezdem musíme koupit lístky na loď do Chetumalu, což je hranice s Mexikem. Rozhodli jsme se včera, že se nebudeme vracet do Belize City, odkud se dá jet autobusem, ale že si cestu zkrátíme po moři. Časově to vychází líp, je to jen o pár USD dražší. Bus stojí 30 USD, člun 50 USD. Pro nákup lístků musíme předkládat pasy a vše se zapisuje do počítače, na hranicích už o nás budou vědět.

K snídani si dávám čtyři druhy tropického ovoce s jogurtem, Marťa klasiku, vajíčka a tortily s fazolemi. Zapijeme to freshem z ananasu a završíme kávou s výhledem na připlouvající čluny s dalšími turisty. Cena celkem asi 15 USD. Dolárky lítaj!

No a potom už se jen poflakujeme na hotelovém dřevěném molu, kde jsme zase zcela sami. Začíná foukat silnější vítr až to palmy ohýbá. Je trochu studenější než vzduch, tak vůbec nevnímáme žár slunce. V podvečer si dovolíme ten luxus a zajdeme na večeři do restaurace, kde si dáme krevetky s čerstvou zeleninou a skončíme u našeho Boba Marleye a mangového freshe. Dnes byl Bob víc při smyslech, tak byl fresh trochu řidší, ale pořád vynikající.

Jo a odpoledne jsme poprvé na vlastní oči viděli před dveřmi do našeho pokoje kolibříka. Třepetal se před květem nějakého keře jako motýl a snažil se nasměrovat svůj zobáček do jeho kalichu. Kolibřík byl max. 5 cm velký!

 Zítra bychom se chtěli dostat z Chetumalu do Tulumu, kde máme zabukovaný pokoj, tak snad to pošlape a nestrávíme den na cestě.  

Belize - Caye Calker

3. března v 5,00 ráno odjíždíme od hotelu Aurora poloprázdným autobusem směrem k hranici s Belize. Cesta netrvá ani dvě hodiny. Na hranicích musíme z busu vystoupit a projít se svými zavazadly kontrolou. Do Belize se nesmí dovážet žádné potraviny, Marťa přesto pašuje dva banány. Prošli jsme bez většího zájmu celníků, dostali razítko do pasu s vyznačením doby pro pobyt na sedm dní a zaplatili každý výstupní poplatek 20 guetzalů. Teď máme před sebou něco víc jak tři hodiny cesty do Belize City. Belize je stále Britská kolonie, platí se belizským dolarem, který má stálý kurz 1USD za 2BD. Na všech bankovkách je královna Alžbeta II. Díky stálému poklesu koruny je pro nás 1BD za víc jak 12 Kč, což máme smůlu, protože ještě tak před dvěma lety to bylo 9 Kč.

Za hranicí to ještě kousek vypadá jako v Guatemale, ale pak už vesnice i krajina má zcela jiný ráz. Většina obyvatel jsou černoši a mluví se zde převážně anglicky nebo kreolskou angličtinou. No, alespoň se domluvíme.

Do přístavu v Belize City přijíždíme okolo dvanácté a hned si vyzvedáváme lístky na loď, kterou se přepravujeme na ostrov Caye Calker. Loď už máme zaplacenou z Flores. No ostrov je to asi hodina plavby, ale pokud by nešlo o rychlý člun, odhaduji, že bychom to pluli půl dne. Naštěstí Karibské moře je klidné a člun letí po hladině hladce, tak to můj žaludek zvládá. Když vystupujeme na ostrově, jsme v tropech. Od moře sice fouká neutuchající vítr, ale konečně se ohřejeme. Teploty se pohybují kolem 35 stupňů. Batohy na záda a rychle najít ubytování. Jak pozorujeme, je nás tu víc , kteří nemají zabukováno, bude boj o levné noclehy. Krátce vyzpovídáme černošku v golfovém vozítku, rychlá orientace a vyrážíme podél pobřeží. Ubytovacích kapacit je tu opravdu mnoho, ale pro našince cena 60 USD a víc za noc trochu moc. Asi po hodině nacházíme na pláži guest house Blue Wave, kde je pokoj za 25 USD, ale podmínka je, vzít ho na dvě noci. To se mi nelíbí, ale po další obchůzce okolního ubytování vzdávám. Ceny opravdu nejsou pro nás. Nakonec se ukázalo, že Blue Wave byla ta nejlepší volba. Přímo u moře a jako jediný z mála v okolí se svým vlastním dřevěným dokem, končícím pěkným altánkem se vstupem do moře po krátkém žebříku. Na ostrově totiž nejsou žádné pláže, a tak se většina návštěvníků štosuje na užším konci ostrova, kde je široké dřevěné molo. Máme štěstí, v Blue Wave jsou ubytováni ti tmaví turisté, kteří po slunění a koupání netouží, takže máme svoje vlastní molo jen pro sebe, a to celé dva dny. Na ostrov se stejně nejezdí za koupáním, ale podnikají se odtud výlety především za potápěním k druhému největšímu korálovému atolu na světe Blue Holle. Je to sice asi zážitek, ale díky slabé koruně, za 6200 Kč. To oželíme. Budeme vstřebávat atmosféru Karibiku jiným způsobem.

 Večer se procházíme podél pobřeží, je to tu samý Bob Marley, všichni pěkně sjetí, tak u jednoho za zvuků regae kupujeme výborný mangový fresh za 7 BD. Levnější jsme neviděli, ale tenhle byl stejně nej. Zbytek večera se věnujeme plánování další cesty, bookujeme bydlení v Mexiku v Tulum a blízko Cancunu, kam se budeme posouvat. Protože nemusíme zítra vstávat, uléháme po půlnoci.

Mexická kolekce - 1.část

Mexico City

Mexico City - ZÓCALÓ

Teotihuacán - Sluneční pyramida

Catemaco - opičáci na ostrově

Catemaco - ptačí kolonie

Canyon Sumidero

Agua Azul

Agua Azul

Palenque

Palenque

Zatímco já vybírám nejvhodnější pláštěnky...

..Martinka si hraje s ptáčkem!

Yaxchilán - džungle u Guatemalské hranice

Tikal

Náš hotel Aurora je plný mladých lidí. Jsme tu jediní old school. V hotelu je několik pokojů, které jsou společné, mají dokonce společnou kuchyňku a taky jsme objevili, že se dá spát na střeše, kde jsou přístřešky s matracemi. Co je na hotelu nepříjemné, že je sice v malé uličce, ale je to ulička, po které všichni jezdí na nábřeží, takže máme pod okny do půlnoci docela frmol. Naštěstí zítra ráno v pět odjíždíme směr Belize. Dnes jsme vstávali ve čtyři a v půl páté odjížděli do Tikalu. Je to starodávné mystické město Mayů obklopené džunglí. V Guatemale je vlastně všechno obklopeno džunglí. Cesta z Flores do Tikalu trvá asi hodinu a půl, takže přijíždíme po rozednění a ještě si vyslechneme výklad ve špatné angličtině. Pak už se vydáváme na vlastní pěst do džungle objevovat prastaré zbytky mayského města. Džungle je ještě vlahá, teplota kolem 20 stupňů. Než se vyšplhá na víc jak 30, máme šanci zahlédnout něco z místní fauny. Odbočíme z hlavní trasy a po chvíli nad sebou ve větvích stromů pozorujeme opici, Vřešťana. Všude kolem nás se probouzejí ptáci a dávají o sobě hlasitě vědět. Náhle si všimnu na pěšině malého zvířátka. Stojíme a pozorujeme, jak očmuchává okolí. Nevíme, co to bylo, ale vypadalo to jako něco mezi kočkou, nosálem a prasátkem. Postupně procházíme celý areál Tikalu a nakonec se dostáváme na Gran placa, kde jsou nejúchvatnější pyramidy a hned vedle královský palác. Je zvláštní být na místech, která známe jen z dokumentárních filmů. V 11,00 se vracíme k východu a chceme stihnout ještě minibus zpátky do Flores. Máme smůlu, už je plný a musíme tedy čekat do 12,30 na další. Využíváme tedy toho k malému občerstvení a za 55 GTQ si dáváme dvě kávy a plný talíř krájeného ovoce, tj. banány, meloun, ananas a papaya. Docela nás to zasytilo. Opět potkáváme Novozélanďana, nějak se nás drží, ale dozvídáme se, že za pár dní přelétá do Peru a pak do Chile. Jo, jo, jeho měna je hold trochu tvrdší. Ale příjemně jsme poklábosili, tedy spíš Marťa, já jsem na tu španělštinu, že? Do Flores se vrátíme kolem 14,00 a musíme najít bankomat, abychom ještě vybrali nějaké peníze. V turistické oblasti Flores je jen jeden, přímo v supermarketu, ale ten nám nechtěl posloužit. Zřejmě už neměl penízky. Doptáme se, kde je nějaký jiný, prý ve Svaté Eleně, v zóně comerciale. Není to daleko, na konec nábřeží a hned za mostem. Necháme se tam odvézt místním tuktukem za 30 Kč a dodotujeme prázdnou peněženku. Když už jsme tu, tak se porozhlédneme, zda by tu nebylo něco k snědku. Ve 2. patře objevujeme zapadlou jídelnu, kde mají úžasné ceny. Proti turistické zóně o polovinu levnější!! Dvakrát kuřecí plátek s americkým bramborem a oblohou, dvě kávy a dva vynikající koktejly za 84 quetzalů! Tak výborně jsme dlouho nepojedli a nepochutnali si. Vracíme se na hotel a po cestě opět Novozélanďan. Drží se nás jak hovno košile a výlet na ostrov si naplánoval podle nás. Říká, ať se nebojíme, že nás nechce pronásledovat, ale za chvíli jde na protějším chodníku. Hodně se tomu společně zasmějeme a on už křičí, ať k němu nepřecházíme. Tak se asi ještě uvidíme. Na pokoji se připravujeme na zítra. Když se Marťa začíná sprchovat, vypadne proud. Ale jen u nás na pokoji a pak naproti v hotelu přízemí. Jdu to vyřizovat do recepce a prý vypadla frakce, budou volat company, která to opraví. Ještě teď je Marťa pozoruje z pavlače jak jich šest stojí pod sloupem a rozhazují rukama. Vrcholem je, když se v něčem pošťourají, spustí ohňostroj a vyhodí celý hotel. Recepční nám přichází sdělit, že je vše v naprostém pořádku, že se na tom pracuje. No tak snad nevyhodí celý Flores. Čelovky, které jsme dostali od dětí k Vánocům se teď výborně hodí, bez nich bychom nezbalili. Internet tím pádem také nejde, tak nevím, kdy budu toto psaní posílat, ale zítra v Belize to určitě půjde. POZN.: Tak tedy klobouk dolů před guatemalskou company. Je 20,45 a vše svítí. Bylo to takové zpestření večera pro celou ulici, ale kluci se vyznamenali. Tohle se v Holiday Inn zažít nedá.

Z Mexica do Guatemaly

Nocování u indiánů bylo prima, klidné místo, jen zvuky přírody. Nakonec vstáváme v půl osmé, dřív se nám prostě nechtělo, a v osm jdeme na snídani. Už po půl deváté pro nás přichází, že je připravený odvoz na hlavní silnici, kde nás předají na minibus. Vracíme se zpátky na Yaxchilan, kde je kotviště člunů a máme se přeplavit na druhou stranu řeky, kde je již Guatemala. Musíme ještě projít hraniční kontrolou. Tady nás čeká překvapení. Úředník po nás chce po každém poplatek 330 Pesos! Cože? Na tohle moje Španělština nestačí, anglicky neumí. Něco mele a ukazuje nám nějaký letáček, kde je ta cifra napsaná. Nakonec nás pouští do kanceláře a na oblíbeném Google překladači s ním Marťa diskutuje. Jediné, co se dozvídáme je, že to platí od 1.1.2015. Museli jsme to zaplatit. POZN.: Prostě a jednoduše, za blbost se platí. V Asii jsme byli připravení na tyhle praktiky, ale tady jsme se nechali ukolébat a nebyli připravení. Přiznávám, že tohle bylo mé zanedbání. Byli jsme tak překvapení, navíc minibus s našimi bágly zmizel v přístavišti, trochu časový stres, a tak jsme ani nevyžadovali nějaký oficiální dokument a už vůbec jsme nežádali potvrzení o zaplacení. Tím jsme to tomu celníkovi hodně usnadnili. Později, již v Guatemale na Internetu, si ověřuji, že jsme totálně za gringos. Poplatek, který po nás chtěl, jsme totiž už měli zaplacený v letence, tedy jsme ho neměli platit. Při opuštění Mexica ho musí cestující doložit, např. letenkou. Pokud ho nedoloží, platí ho na místě. Jenže my netušili, že se jedná o tento poplatek, tedy jsme ani letenku nevyndali. Koho by to taky v takové pustině napadlo, že? Pokud se teď budeme do Mexika vracet z Belize, musíme tedy zaplatit znovu každý 330 Pesos za vstup! Chvíli hledáme náš minibus, což se nám nakonec podaří a bereme batohy. Řidič po mě chce 40 Pesos za nějaký vstup do rezervace, ale to už měl smůlu, naštěstí mám u sebe papír, že celá přeprava je zaplacená. Slušně se omlouvá, ale je trochu zklamaný. Mezitím začíná opravdu hustě pršet a než vytáhneme svoje nová igelitová ponča, trochu navlhneme. Na člunu se s námi přepravuje mladík z Nového Zélandu, který vůbec neví, která bije a myslím, že jsme jeho záchrana. Taky zaplatil 330 Pesos a je ze všeho trochu vykulený. Momentálně nemá ani na poplatek za vstup do Guatemaly, který je 40 GTQ. (později se na stránkách MZ dočtu, že žádný takový poplatek se neplatí, ale celníci ho automaticky vyžadovali. Samozřejmě bez potvrzení, jen za razítko. Novozélanďanovi půjčujeme a on nám to vrátí hned ve Flores u bankomatu.) Přistáváme u břehů Guatemaly, v malé vesnici, leje jako z konve a hned se na nás vrhají milí guatemalští občané a chtějí nás nacpat do nějakého chicken busu. Chicken proto, že místní jezdí se slepicema v tašce, což jsme zažili na vlastní oči. Přichází na řadu opět moje bravurní Španělština a ptám se, kde je imigrační. Tady prý ne, ale v Bethelu, což je hraniční přechod asi hodinu jízdy po polní cestěté nejdrsnější kvality. Říkám jim, že máme dopravu zaplacenou, tak nás odvádí do něčeho, čemu říkají turistická kancelář, kde po dalším vysvětlování dostáváme kartičky s číslem, které dáváme pomocníkovi řidiče toho chicken busu a ten je zase vrací do té kanceláře, jakože tedy můžeme jet. To vše se odehrává na dvou metrech čtverečních. Na závěr je tu ještě vekslák, který nabízí směnu na GTQ, abychom měli na poplatek. Dává mi dobrý kurz, beru 100 GTQ za 200 Pesos a můžeme konečně nasednout a odjíždíme. Tři hodiny jedeme po té šílené místní komunikaci napříč džunglí a hlavičky nám drncají na všechny strany. Cestou nabíráme domorodce, také děti, co mají ty slepice v tašce a asi jedou za babičkou. Když konečně vjíždíme na asfalt, je to jako lázeň a po třetí hodině odpolední přijíždíme do Flores. Tady přesedáme do minibusu, který nás převeze do centra až k hotelu u jezera, který Marťa již natipovala z cestovatelských blogů. Opět vytahuji papír, že cesta je placená a není problém. Řidič nám ještě zastaví u bankomatu, tak vyberu 1500 GTQ, snad to bude stačit. Ubytováváme se v hotelu Aurora, pokoj je velký, čistý, s pavlačí do ulice a výhledem na jezero. Wifi běží i na pokoji. Cena 150 GTQ za noc. Bereme ho na dvě noci, protože zítra jedeme na trip do Tikalu, vrátíme se večer a další den se přesouváme do Belize. Kurz počítáme 1 GTQ za 3 Kč. V Guatemale pro nás levně není, i když se snažíme. Drahé je tu jídlo, běžně za 50 – 60 GTQ a místní kuchyně není nic moc. Levně je tu pro amíky. Zítra, to je 2.3. ve 4,30, se necháme odvézt do Tikalu za 80 GTQ pro jednoho, to je cena bez průvodce. S průvodcem to stojí 150 GTQ. Vstupné je dalších 150 GTQ pro jednoho, tak nás to tady pěkně vysává. Guatemala má krásnou přírodu i památky, ale dlouho se tu zdržovat nebudeme. 3.3. brzy ráno nás převeze autobus do Belize, kde se nalodíme a pojedeme na ostrov Caye Caulker. Je to prý druhý největší korálový útes na světě. Tak uvidíme.

Yaxchilán a Bonampak

Je sobota, 28. února 2015 a my vstáváme po páté hodině ranní. Musíme se zabalit a v šest být před hotelem. Stíháme to. Pár minut po šesté nás opravdu vyzvedává minibus. Je příjemné, že na dopravu a služby je tu spolehnutí. Ve městě ještě přibereme jeden pár starších manželů, jednoho Mexičana a jednoho Izraelce a vyjíždíme směr Yaxchilan. Zastavujeme se na snídani v zájezdní haciendě, kam jsou sváženi turisté podnikající podobnou cestu. Snídaně je bohatá, včetně ovoce.

Asi v půl desáté jsme u hraniční řeky s Guatemalou, kde se naloďujeme na člun a asi hodinu se plavíme po řece, ve které jsou až čtyřmetroví krokodýli. Viděli jsme jich pár na březích, ale nebyli tak velcí, max. 3,5 metru. Po hodině jsme v Yaxchilanu. V mayském jazyce je yax zelený a chilan kámen. Tak nám to vyložil průvodce. Vstupujeme do džungle, odkud vychází téměř strašidelný řev. Jsou to opice. Podle řevu, který vydávají, by člověk řekl, že musí být velké asi jako gorila, ale měří tak do půl metru a jsou to vřešťani. Slyšíme je celou cestu kolem nás ve větvích vysokých stromů. Samotné místo je úchvatné právě tím, že je v džungli. Všude to správné vlhko a správné zvuky. Pozůstatky chrámů a dalších staveb jsou tu rozesety na mnoha čtverečních kilometrech. Stálo to za to, se sem vypravit.

Návrat máme naplánovaný tak, abychom stihli ve 13,30 oběd na místě, odkud jsme vyplouvali a kde je restaurace. K obědu máme biftek, ale je to žvýkačka. Mexičani snad neumí udělat maso. Vždy je to tuhé nebo suché. Tak to sežvýkáme a už je tu řidič a frčíme dál, směr Bonampak. To je další archeo zóna, která mne zprvu nenadchla. Na čtverci asi 1km čtverečního pár ruin a chrám, na který můžeme vystoupat a vidět džungli zhora. Je tu sice hezky, je to upravené, pozitivní energie, ale malé. Sestupujeme po kamenných schodech k bočním stavbám a tam nás čeká překvapení. Uvnitř jsou originál původní mayské fresky a dost zachovalé. Tak kvůli tomu se sem jezdí!

Vracíme se k mikrobusu a pokračujeme dál, do oblasti Lacadonské džungle, kde máme ubytování ve vesnici u indiánů. Asi v 17, 00 se zde loučíme s ostatními, kteří se vrací do Palenque a zůstáváme sami. K dispozici máme dřevěnou chýši, společné sprchy a wc a večeři se snídaní. Moc indiánů tu ale není. U přístřešku, kde je jídelna, leží v hamace stará indiánka s holčičkou, v kuchyni je druhá. Do večeře máme čas, tak jdeme s Marťou na průzkum okolí. Když ujdeme asi kilometr, po prašné cestě proti nám se kymácí postava v bílém hábitu. Je to skutečný indián, sice starý jak Metuzalém, každé oko jinam, ale jako by vypadl z amerického westernu šedesátých let. A pak máme opět štěstí. Po cestě proti nám přijíždí dva na kole. Opět v bílých hábitech, husté dlouhé černé vlasy. Pozdravíme se a jdeme ještě kousek, co kdyby jich tam někde bylo ještě víc. Už ale žádné nepotkáme.

Vracíme se zpět do naší vesnice a již z dálky slyšíme nějaké zpěvy. Jdeme za těmi zvuky a dojdeme k místnímu kostelu, který ale vypadá jako větší hala s plechovou střechou. Žádné kříže ani symboly. Uvnitř, u umělohmotných židlí stojí domorodci, zpívají a tleskají. Vpředu, na místě pomyslné kazatelny hraje muž na klávesy a žena zpívá stále se opakující text ve stále se opakující melodii. To vše je podtrženo aparaturou, za kterou by se nemusel stydět ani Michal David. Vstupujeme dovnitř, všichni jsou v tranzu. Přidáváme se. Půl hodiny se pohupujeme v monotónním rytmu a tleskáme s ostatními. Jedna indiánka v první řadě prožívá skutečnou extázi. Zkouším se do toho ponořit a být v rytmu a i já cítím určitý trans. Malé děti jsou z toho už vyčerpaní, spí na zemi nebo na židlích. Jejich matky a otcové vytrvale tleskají a prozpěvují opakující se text. Pak je vše zakončeno zpěvnou, zklidňující modlitbou a muž od kláves přistupuje k řečnickému pultu a začíná kázání a čtení z Bible. Je to místní farář. V tuto chvíli potichu opouštíme toto zvláštní rituální místo a jsme plni dojmů.

V našem ubytování povečeříme nejlepší placky se sýrem a kuřecím masem, jaké jsme tu zatím jedli. Už víme, že se jim říká quesidas. Také jsme podle strávníků zjistili, že nás v campu spí jen šest. Jdu psát blog a za zvuků přírody se chystat ke spánku. Martinka zašívá svoje žebradlo a nad hlavou nám fňuká nějaký malý gekonek. Ráno chceme vstávat v šest a po rozednění se jít podívat k blízké řece, kde je místo na koupání. V osm máme snídani a v devět nás odvezou na autobus do Guatemaly.