Uxmal

     Včera jsem usnul jako špalek. Když jsem se ráno probudil, honem rychle jsem nevěděl, kde vlastně jsem. Po chvíli tupého zírání se mi vrátila paměť a připomenul jsem si, že v 8,00 chceme být na otvíračku v Uxmalu. To se nám podařilo. Byli jsme první. U pokladny nás sice dostihla tlupa asi čtyřiceti Poláků, ale průvodce je zaměstnal přednáškou hned u vchodu. Celému areálu dominuje tzv. Kouzelníkova pyramida. Je zvláštní tím, že má kulaté rohy. Je krásně zrekonstruovaná, ostatně jako vše v této mystické lokalitě. Uxmal byl rekonstruován pod záštitou Unesco a je tu opravdu na co se dívat. Nafotil jsem zde nejvíc fotek ze všech památek, které jsme navštívili. Na hlavní pyramidu Temple Mayor se dá vystoupat po příkrých schodech a naskytl se nám tu pohled na celé prostranství se všemi stavbami i na nekonečnou, neprostupnou džungli, kam až oko dohlédne. Zdržíme se tu dvě hodiny a s uspokojením nasedáme do auta. Vstup stál 200 Pesos pro jednoho.

Nyní nabíráme směr Merida, hlavní město státu Yucatán. Silnice jsou velmi slušné, kolem poledního jsme na místě. Trochu se motáme, než se dostaneme do historického centra, kde na 62. ulici najdeme městské hlídané parkoviště za 10 Pesos na hodinu. Pár metrů od něj Čínské bistro, kde poobědváme to, co známe. Prohlédneme si centrální náměstí Zócalo, nejstarší dům, ve kterém je banka a palác guvernéra, kde je nyní radnice. Palác je skvostný a to 16. století dýchá z každého schodu. Trocha osvěžení a po druhé hodině odpoledne jedeme dál, na nejzápadnější část Yucatánu, do městečka Celestún. Než se z Meridy vymotáme, párkrát si vyžádáme pomoc publika a vždy nás dobře nasměrují se slovy, že nemůžeme zabloudit. To nás neznají. Vždy ukazují před sebe se slovy: „diréčo, diréčo, diréčo!“, což zní jako rovně a taky to rovně je, ale podle slovníku je to doprava! Zatím to chápeme tak, že „diréčo“ je prostě „diréčo“.

Silnice do Celestúnu je jako podle pravítka, frčime devadesátkou, sem tam se objeví nějaké auto. Stále mezi džunglí, občas nějaký ranč, přes cestu přeběhne leguán nebo nosál. Leguánů jsme si užili v Uxmalu. Tolik jsme jich v životě neviděli. Vyhřívali se všude na kamenech a vždy nás bedlivě sledovali. Ale zpátky k Celestůnu. Chceme se zde dostat na plavbu na řeku Celestún, kde má být v nějaké deltě velká kolonie plameňáků. Tady jim říkají flamenco's. Nejdřív se ale musíme ubytovat. Městečko není velké, ubytovacích kapacit malých hotýlků je tu dost, ale většina, jako by byla po sezóně. Mají zavřeno. Hledáme, hledáme, pak na pláži objevíme hotel San Julio. Z ulice nevypadá nic moc, ovšem je přístupný i z pláže, pokoje jsou v přízemní budově do tvaru U a uprostřed altán, kde je hezké posezení s výhledem na moře a hlavně signálem Wifi. To se nám líbí, jenže nikdo tu zase není. Já bych šel dál, ale Marťa se začíná ptát v ulici a lidé vychází z domů, aby nám ukázali, kde je recepční. Z dílny vedle hotelu vyleze chlapík s montážním klíčem v ruce, opravdu vypadá jako nějaký montér, a přikývne na volné ubytování. Ptáme se na cenu a hlásí, že 350 Pesos. No to je naše cena! Teď ještě ten pokoj vidět. V téhle kategorii, která nám stačí, pokoj nemá chybu. Má i pro nás nadbytečnou supermoderní televizi. Bereme bez komentáře a dokonce zvažujeme, že tu zůstaneme dvě noci, protože pláž je čistá, moře bez řas, písek posetý mušlemi v tisících kusech. Jako obvykle opravím záchod, aby splachoval, a už nám nic nechybí ke štěstí.

Po večeři, grilované rybě, na náměstí, kde se prohání tuktuky jako v Šanghaji, koupit ještě antimosquitos ve spreji za 40 Pesos na zítřejší deltu a můžeme jít bydlet. Moře je klidné, ani není slyšet, i když je od nás jen 20 metrů.

Chitzen Itzá

Je neděle 8.3.2015 a my opouštíme malebný hotel Stardust Inn brzy ráno, abychom byli v 8,00 na otevření areálu Chitzen Itzá. Jan Werich o tomto místě mluvil jako o „čičenicá“ a nebyl daleko od správné výslovnosti. Na parkovišti jsme mezi prvními, dnes máme správný čas, protože včera si Marťa vzpoměla a v Oxxo jsme se zeptali. Samozřejmě, že tady je zase jiné časové pásmo, a tak jsme vraceli hodinky o hodinu zpět.

Parkoviště stojí 30 Pesos, vstup pro jednoho 220 Pesos. Vcházíme s prvními návštěvníky a prodejci suvenýrů. Celý areál je mezi stromy, tak je tu příjemné klima. Jdeme rovnou k největší Kukulkánově pyramidě. Stojí na volném prostranství a je obrovská a z pohledové strany hodně zachovalá. Nyní máme možnost jí fotit bez lidí kolem. Za hodinu to tu bude jako na pouti. Na žádné památky se tu nedá vstoupit, vše je ohrazeno, ale nevadí to. Park kolem je udržovaný a opravdu stačí se jen dívat.

Zastavujeme se také u jednoho prodejce a vybíráme nějaké dárky. To, co se nám líbí je sice za „good price“, ale my budeme smlouvat. Nakonec jsme nakoupili za cenu o 55 procent nižší, a to jen proto, že rozhovor vedla Marťa v angličtině a překládala prodejci, co říkám. Vypadalo to asi takto:

Já: „Marťo, vždyť už jsme to usmlouvali dost.“

Marťa na prodejce: „Můj muž říká, že už řekl poslední slovo.“

Prodejce: „Přidejte 50 Pesos a domluvíme se.“

Já: „Mě je jich líto, celý den tu stojí ve vedru..“

Marťa na prodejce: „Můj muž říká, že to zboží nemá takovou hodnotu, že ho jinde můžeme koupit levněji.“

Prodejce: „Dobře, souhlasím.“

Když odcházíme z areálu, proti nám se valí davy turistů, kteří přijeli autobusy cestovních kanceláří. My pokračujeme dál, chceme ještě navštívit velkou cenotu Ik Kil, která je od Chitzen Itzá jen pár kilometrů. Na parkovišti jsou již dva autobusy, tak to nebude ještě tak zlé. Tahle cenota je jedna z největších a je to ta z propadlým stropem. Plaveme v podzemní jeskyni a díváme se na nebe a opět máme štěstí. Většina lidí právě odchází, tak je nás tu jen pár. Vstupné do cenoty je 70 Pesos, jsou tu převlíkárny, venkovní sprchy, restaurace, hotel, prodejna suvenýrů a místních likérů. Prostředí čisté, udržované a bezpečné.

Před polednem se ještě zastavujeme u prodejce freshů v Pisté, kupujeme litr ananasu a litr mix ovoce a jedeme směr Merida, protože chceme do večera dojet do Uxmalu, dalšího a pro nás posledního plánovaného archeologického místa s mayskými pyramidami. Vrchní navigátor Marťa má k dispozici pouze hrubou, orientační mapu Yucatánu, přesto vymyslela zkratku mimo hlavní tah. Projíždíme městečky a vesničkami a vidíme ten pravý Yucatán. Polorozpadlá stavení, chýše, vedle nich téměř luxusní haciendy, obyčejní lidé, kteří na nás mávají. Zatím nemáme žádné negativní zkušenosti s Mexičany. Jsou ochotní, vstřícní, snaží se pomoci. Jen ta jazyková bariéra..., ale stačí pár slovíček, oni to kvitují a někdy i sami začnou trochu anglicky. Spousta mužů, ale i jedna žena, nám již říkala, kolik let pracovali někde v USA. Při troše štěstí se tedy vždy najde někdo, kdo srozumitelněji komunikuje. My asi štěstí máme, protože už mě dvakrát posral pták. Včera i dnes.

I když v autě občas klimatizujeme, slunce hodně hřeje, potřebuji se projít, protáhnout. Zastavujeme v městečku Oxkutzcab. Většina takových názvů je pro nás nevyslovitelná, o to hůř se nám komunikuje s místními. Nicméně v Oxkutzcab to žije. Na náměstí nedělní trhy, ženy v tradičních bílých vyšívaných šatech, ale jen ta starší generace, mladí už nosí džíny. Nakukujeme do jedné z kantýn, ceny jídel ještě poloviční než v Pisté. Necháme se pozvat paní majitelkou a objednáváme si Taco's s nadrobno sekaným vepřovým masem. Jsou to zase ty placky z kukuřičné mouky, ale tyhle jsou jak vata. Pikantní zelená omáčka, limetky, no byla to lahůdka a stála nás dohromady za 6 Taco's 48 Pesos. Tohle Mexiko se nám líbí.

 Do Uxmalu (Ušmal) přijíždíme v půl páté. Domnívali jsme se, že je to městečko, ale je to jen zóna archeologica, před kterou je pár luxusních hotelů. Navíc už dovnitř nepouští, protože mají jen do pěti. Jedeme si najít nocleh do 15 km vzdáleného městečka St. Elena a po chvíli zakotvíme v hotelu Chacmool na hlavní silnici. Za pokoj chtějí jen 350 Pesos a je opět prostorný. V ostatních ubytovacích zařízeních v St. Eleně jsme se nedostali pod 700 Pesos, ubytování económico je obsazené, někde se tu prý běží nějaký maraton. Asi nějací fajnšmekři, v těch 40 stupních. V našem hotelu je sice levné ubytování, ale jídlo trochu dražší, tak si dáme jen kávu a talíř ovoce a jdeme na kuťe. Jsme po té cestě zase nějak ušmodrchaní. 

Cobá

Noc v campu Mecoloco Inn byla klidná a příjemná. Matrace sice byly „péráky“, tak při každém pohybu to vrzalo, ale do okna se sítí nám vál vánek od moře, tedy jsme se ani nezapotili. Ráno jsme posnídali tuňáka v konzervě, kterého jsme včera koupili v Oxxu za 20,- Kč a jak nám chutnalo, panečku! Kolem deváté opouštíme Cancún, to předražené místo a vydáváme se naším vozítkem směrem na Cobá, což je další z významných mayských památek. Silnicí je to směr Merida, jen je potřeba hlídat neplacenou silnici. Je označena „liberta“. Vyjíždíme z Cancúnu, provoz není nijak silný, přesto jsem ještě nerozkoukaný a tak dodržuji všechny předpisy, včetně toho, že jsme připoutaní. Místní samozřejmě jezdí jinak. Náhle mne po levé straně předjíždí blikající policejní motorka a policista ukazuje, ať jedu ke straně. Po různých přehlídkách síly mexických policejních složek se mi fakt ujíždět nechtělo.

Zastavím na kraji, zapnu výstražná světla a zůstáváme připoutaní sedět. Policista přichází ze strany spolujezdce, chce licenci a řidičák. Snaží se nám vysvětlit, že jsem překročil rychlost. Blbost. Děláme, že moc nerozumíme. Když nezabírá rychlost, vysvětluje, že jsme jeli na červenou. Zase blbost, zase děláme, že nerozumíme a usmíváme se. Mluví něco o pokutě, razantně oba odmítáme jakýkoli přestupek. Ptá se anglicky, odkud jsme. „Republika Čéka!“ To, spolu s odmítáním diskuze na téma porušení předpisů nějak zabralo a propouští nás s otcovským upozorněním, ať jedeme pomalu. Zkusil to a myslím si, že kdybychom nebyli připoutaní, že by to tak jednoduché nebylo. Nicméně od té chvíle jezdím raději o 10 km menší rychlostí, než je povoleno a zatím je max. povolená rychlost 90 km, v obci 50 km a stále mám oči vzadu, jestli za mnou nejede policejní hlídka.

Silnice je dobře značená, sjíždíme z hlavního tahu a jedeme okreskou na Cobá. Asi v polovině cesty zastavujeme u poutače Punta laguna. Proč se nepodívat? Vstup je 120 pro jednoho bez průvodce, s průvodcem 240 Pesos. Průvodce si nebereme a jdeme sami. Je to malá procházka rezervací s jednou malou cenotou, opičáky v korunách stromů a velkým jezerem, kde se dá projet na kánoji. Cenoty jsou přírodní útvary, podzemní jeskyně, u kterých se propadl strop nebo jeho část a jsou zatopené. V těch velkých se dá i plavat. Tato je malinká a hodně hluboká, leze se do ní po provazovém žebříku s jištěním. Tam nelezeme. Jdeme k jezeru, kde nikdo není, tak si zaplaveme v průzračné a teplé sladké vodě, osušíme na slunci a při cestě zpět pozorujeme opice.

Kolem 13,00 přijíždíme do zóny archeologica v Cobá. Zaplatíme 50 Pesos parkovné a 64 Pesos vstup pro jednoho a jdeme do areálu. Opět je to jedno z těch příjemných míst mezi stromy, kde náhle vystupují ruiny mayských staveb či pyramid. Přibližně za 1,5 hodiny jsme zpátky na parkovišti a dáváme si výborný fresh z manga za 30 Pesos. Vynikající, jenom mango.

Při placení zjišťuji, že vlastně nemám skoro žádné peníze a musíme tankovat. Ptáme se v informacích na bankomat ATM a dozvídáme se, že v Cobá žádný není. Buď v Tulumu nebo Valladolid. Naštěstí Valladolid máme na cestě do Chitzen Itzá. Ještě získáváme informaci, že asi 6 km od Cobá za jezerem jsou tři velké cenoty, Chooc-Ha, Tankach-Ha a Muitun-Ha. To si přece nenecháme ujít, navíc, když se tam dá dojet jen autem. Cestu najdeme po chvíli, na odbočce k cenotám je budka a v ní pokladna. Vstup do každé z cenot je 55 Pesos. Dohromady na všechny nemáme, a tak se ptáme pokladního-hlídače, která je nejlepší. Poradí nám, že nejlepší a největší je Tankach-Ha. Kupujeme vstupenky a po pár desítkách metrů jízdy přijedeme ke stanovišti, kde jsou sprchy a převlíkárny. Není tu moc lidí, jen tři auta. Před vstupem do podzemní jeskyně se převlíkáme do plavek, musíme se osprchovat a sestupujeme asi 15 m do podzemí. Nádhera! Krápníková jeskyně o velikosti hangáru s křišťálově průzračnou vodou, zřejmě i s velkou hloubkou, odhaduji min. 10 m. Je tu pár turistů, ale po chvíli odchází. Zůstáváme jen my a pár s holčičkou. Je ticho. Plaveme a pozorujeme stěny jeskyně i hloubku pod námi. Lítá zde netopýr, ve vodě jsou malí sumečkové. Krápníky jsou nasvíceny, ze stropu kape voda. Klima je tu vlhké a teplé, voda příjemně chladná. V tom kontrastu teplot si ten chlad vody uvědomíme, když asi po hodině vyjdeme opět na povrch. Tak jsme se ochladili, že se nám zdá i venku chladno, přesto že je min. 35 stupňů.

Vracíme se přes Cobá směrem na Chitzen Itzá, což je další významné místo s mayskými pyramidami. Tam půjdeme zítra hned ráno. Dnes se ubytujeme někde poblíž, Martinka má informaci z blogů, že nejlepší to bude v Pisté, což je asi 3 km od Chitzen Itzá. Do Pisté přijíždíme před setměním, ale ještě je světlo. Ubytování za 900 Pesos ignorujeme, ignorujeme i za 500, už bychom snad vzali za 450, ale nepovolím. Opět máme štěstí a přicházíme do hotelu Stardust Inn, který z venku vypadá jako komunistický kulturní dům. Za prostornou recepcí se však otvírá átrium s bazénem, kolem něhož je patrová budova hotelu s ochozem. Kolem bazénu palmy a zdobný kovový zahradní nábytek. Před třiceti lety to musel být extra luxus. Dnes je na všem vidět, že to má nejlepší léta za sebou. Ale je tu čisto a velmi příjemný personál. A cena za pokoj? 350 Pesos! Vlastní sociálka, TV, klimatizace, spousta prostoru a dvě manželské postele. Okamžitě bereme.

 V Pisté se opravdu dobře jí. Přímo v centru na náměstí objevíme restauraci se sezením na ulici, kde mají místní kuchyni za 60 Pesos. Před tím jsme neodolali ovocnému freshi, opět za 30 Pesos, ovšem byl to litr rozmixovaného ananasu! Mě by to k večeři stačilo, ale Martinka byla po těch dnešních zážitcích nějak vyhladovělá.  

Cancún

Dnes je pátek 6. března 2015. Ráno vstáváme v 7,10 hod., abychom stihli snídani od 7,30 hod. Je nám divné, že lidé už snídají, ale na to, že je vždy vše trochu jinak, už jsme zvyklí. Po snídani vyrážíme opět na kolech do 4 km vzdálené zóny Tulum, abychom se pokochali mayskými památkami. Slunce už je vysoko a teplota šplhá ke 40 stupňům. Na kole žádný med. V 9,00 už jsme před pokladnami, kam se valí davy turistů přijíždějících autobusy z hotelů. Jsme překvapeni tolika lidmi. Vstupné je 64 Pesos.

Tulumská zóna archeologica je takový malý parčík, kde se chodí po vyznačených cestičkách mezi ruinami. Asi jedinou zvláštností je, že se nachází na útesech nad mořem a je to ojedinelé, protože nikde jinde mayské památky u moře nejsou. Tady je to prý proto, že Mayové očekávali příchod bohů z moře. Nejsme fajnšmekři na mayské zříceniny tohoto typu, je tu přeplněno, k ničemu se nedá přiblížit, navíc projít celý areál zabere max. třičtvrtě hodiny. Vracíme se zpět ke kolům, po cestě si všimnu leguánka a před kolem se mi plazí asi metrový had, taková mexická užovka.

Na hostelu jsme za půl hodiny. Máme spoustu času, tak se pomalu balíme, sprchujeme, upřesňujeme plány. Ve 12,00 se odhlašujeme a po chvíli se domlouváme, že ušetříme za taxi na autobusový terminál ADO asi 50 Pesos, že to dáme pěšky. Víme, že by nám to mělo zabrat zhruba půl hodiny. Autobus do Cancúnu nám jede ve 13,30. Ve 13,00 jsme v cíli. Trochu schvácení z toho tepla, ale v čekárně je příjemně. Ve 13,28 jsem nervózní, že tu nejsou žádní turisté ani žádný bus. Nad pokladnami jsou dvoje hodiny a ještě jedny digitální. Jsou blbě, jen jedny správně. Přesto se na ně zaměřím blíž. Pod jedněmi je napsáno, že ukazují čas v centrální oblasti, pod druhými, že ukazují čas v Qroo, což je asi zdejší pásmo. Aha, tak nemají to blbě, to mi jsme Lady a Tramp, co jedou podle centrálního čas, který je o hodinu zpět! Teď mi to s hrůzou dochází. Náš autobus už odjel před hodinou!

Vysílám nejschopnějšího člena naší výpravy, Martinku, aby šla ze sebe udělat tydýta k pokladně. Pokladní byl prima. Se smíchem nám prodal nové jízdenky na 15,15 a dal nám 50ti procentní slevu. Takže jsme zaplatili dalších 220 Pesos. Dopadlo to dobře, Do Cancúnu se dostaneme včas, abychom stihli, co potřebujeme.

Na letišti nás autobus vypustí po 17,00 a my na nic nečekáme a vydáváme se do haly hledat přepážku letecké společnosti Volaris, jejíž letenky do Mexico City jsou podle Internetu nejlevnější. No nejsou. Přišli by nás na téměř 8000,- Kč. Opouštíme přepážku a koukám k vedlejší společnosti InterJet. Zkoušíme to u nich a máme štěstí. 18.3., kdy nám letí letadlo do Paříže před půlnocí, přiletíme s nimi z Cancúnu do Mexico City po 20,00. Letenky jsme pořídili jednu za 1200 Pesos. Tak hlavně nepodělat časy při přesunech z pásma do pásma!

Další dnešní úkol je půjčit si zde na letišti u společnosti Europcar auto. Je tu mnoho společnosti, vč. Hertze, ale my jsme si vytipovali na netu tuto společnost pro příznivé ceny i službu. Půjčovnu nacházíme po doptání a malé auto na deset dní mají. Je to Hyunday, nový vůz, jednoduché provedení s klimatizací, bez posilovače řízení. Cena za deset dní je 3040 Pesos, 500 USD depozit. Kilometry neomezeně, pojištění. Mám mezinárodní řidičák, tak formality proběhnou bez problému za pomoci výrazných komunikačních schopností Marti. Ti chlapi jí prostě zobou z ruky. Já tam v podstatě jen stál jako její osobní šofér.

Opouštíme letiště, teď jsme na deset dní pány svého času i prostoru. Za autobusy bychom možná utratili víc. Vydáváme se směrem na Puerto Juaréz, někde tam poblíž se má nalézat camp, kde máme zamluvenou chatku přes booking.com. Cena úžasná, jen 220 Pesos. Je to pořád po pobřeží a jmenuje se to cabaňas Mecoloco Inn. Dojíždíme se setměním a ubytováváme se ve velké chatce s vlastní sociálkou. Nejlepší léta už to má za sebou, ale je to v přírodě a u moře. Lidé tu mají karavany a na fotkách jsem viděl, že se tu dá i stanovat.

Je čas jet na večeři, nic jsme vlastně nejedli, jen banán a mandarinku. Hledáme na pobřeží nějakou vhodnou restauraci, ale jsme v Cancúnu! Z jedné restaurace musíme odejít už od stolu, když se dozvíme, že rybí polévka stojí 130 Pesos. A to byla obyčejná plážová knajpa. Jedeme dál, všude samé hotely z cenou ubytování i 23tis. Kč za noc. Odtud musíme hned zítra vypadnout, tohle není pro nás. Zastavuji u marketu Oxxo, což je místní řetězec, a nakoupíme si jídlo za 200 Pesos i s cigaretami. Před marketem stojí paní s kastrolem a u ní se zastavují taxikáři a místní. Prodává Coládu, což je takový bramborový knedlík, ale z kukuřičné mouky, zabalený v kukuřičném listu a plněný kuřecím masem. Nevěděli jsme to, doptali jsme se. Stojí jen 12 Pesos. Povečeřeli jsme tedy na stojáka a bylo to i chutné. Za chvíli přistálo pře marketem auto, kde babča otevřela zadní haubnu a tam měla malou pekárnu a všelijaké sladké pečivo. Tomu jsme odolali a vracíme se do Campu, s dobrým pocitem, že na nás si nepřijdou. V Cancúnu je prostě draho.

Pozn.: Mám auto zaparkované před obchodem, nakupujeme a najednou vidím, jak se auto rozjíždí směrem do silnice. Vybíhám z obchodu, rozhodnut zastavit ho svým tělem a když už se pod něj skoro vrhám, zjistím, že v něm sedí nějaký chlap! AHA! To není moje auto! Řidič byl vyděšený, já teda taky. Musím si na to naše vozítko zvyknout. 

Tulum

Zase musím brzy vstávat! Loď odjíždí v sedm a na molu musíme být už v půl. Tak tedy jsme. Stále fouká silný vítr a moře není zcela klidné. Zvažuji Kinedryl, ale po zkušenosti z cesty sem rychlým člunem by to nemuselo být tak strašné. Loď, která je pro nás přichystaná je krytý člun se třemi motory. Nebude foukat, ani pražit slunce, to je dobré. Cesta na ostrov San Pedro, kde opustíme Belize bude trvat asi 45 minut.

Překročení hranic do Mexika je ze strany Belizských úřadů profi. Jsme vysazeni na molu, kde je úřadovna, zaplatíme 40 Guetzalů za výstup a můžeme pokračovat. Za další asi dvě hodiny připlujeme do přístavu v Mexiku, kde nás čeká vstup. Na lodi dostaneme nabídku od technického doprovodu lodi, že přímo z přístavu jede shuttle do Tulumu. Prý je to levnější než bus, klimatizováno, pohodlné. Cestovní agentura má ve znaku černou siluetu letadla a zřejmě šikovně přebírá kšefty autobusové společnosti ADO. Cena je opravdu levnější, jedna jízdenka stojí rovných 300 Pesos a v Tulumu je asi za tři a půl hodiny i se zastávkou na jídlo. Jízda byla opravdu velmi pohodlná, v minibuse bylo dost prostoru pro každého. Z přístavu zároveň vyrazily další dva shuttly do Cancúnu a na Playa del Carmen. Kvalitní služba.

Ještě, než jsme však mohli vyrazit, čekala nás procedura na mexických hranicích. Mexičani jsou prostě drsní hoši. Když loď přirážela k molu, již tam na nás čekají po zuby ozbrojení vojáci v neprůstřelných vestách s automatickými puškami a psovod. Musíme vystoupit z lodi, postavit se do řady k plotu a všechna naše zavazadla jsou v řadě před námi. Pak nás očmuchává pes a zavazadla též. Dost drsná demonstrace síly proti třiceti turistům. Jiný kraj, jiný mrav...

Pasová kontrola zde v přístavu probíhá také zcela profi. Žádný podvádějící úředník bez kontroly, který si chce přivydělat ženě na nové autíčko. Platíme znovu vstupní poplatek 332 Pesos za osobu a automaticky dostáváme potvrzení o zaplacení. To budeme potřebovat na letišti při odletu, abychom neplatili znovu. Pak procházíme celní kontrolou s obligátním tlačítkem. Po stisknutí se mi rozsvítí zelená, tedy můžeme projít bez kontroly. Systém postavený na náhodě, který však dokáže případného pašeráka dost vystresovat.

Do Tulumu přijíždíme po celkem kvalitní a rovné silnici kolem třetí hodiny odpoledne. Vystupujeme blízko terminálu ADO a tak hned jdeme koupit jízdenky na zítra do Cancúnu. Do města to stojí 130 Pesos, na letiště však 240 Pesos. My potřebujeme na letiště, protože tam musíme zajistit ještě letenky do Mexico City a půjčit auto. Pak se vydáváme hledat hostel, který máme zabukovaný blízko zony archeologica, a který se jmenuje Tubo Tulum hostel. Je to druhé nejlevnější ubytování zde, to první už je jen ve stanech. Tubo jsem zamluvil přes Booking.com za 44 USD, ale v hostelu chtěli jen 33 USD. Hostel je zvláštní tím, že se zde spí v takových betonových rourách o průměru cca 2m. Uvnitř je jen dvoulůžko, polička, věšák a klimatizace. Vše čisté, společné sprchy a WC, ovšem velmi čisté a oddělené. Prostředí celého hostelu je velmi příjemné a stylové.

Házíme batohy na postel, bereme plavky, půjčujeme kola na půl dne za 50 Pesos jedno a jedeme se podívat na místní pláže vzdálené víc jak 4 km. Kola jsou sice z roku raz dva, ale od hostelu vede cyklostezka až k odbočce na ruiny, kde už se musí po silnici, ale provoz je minimální. Cesta je po rovině, tak se to dá. Byla nám doporučena playa Maya, ale nic moc. Asi jsme zmlsaní z divokých pláží na Lefkádě či opuštěných pláží v Asii. Je zde příliš mnoho turistů, vyplavené řasy a rozbouřené moře. Je tu bílý jemný písek, spoustu rezortů a restaurací. To už není pro nás. Projdeme pláže od začátku do konce a vracíme se na kolech zpět. Už se stmívá, nasadíme čelovky a vyjíždíme do centra najít něco k snědku. Když si v místní jídelně objednáme studený rybí salát se zeleninou a fresh z jablek a zázvoru, zjistím, že mám u sebe jen 170 Pesos. Zbytek peněz jsem nechal v hostelu. Trapná chvilka, kdy si u obsluhy ověřujeme, kolik to bude stát. Prý 170 Pesos nám stačí. Jído i fresh byli vynikající, stálo to fakt 170 Pesos a obsluha ode mě ještě vysomrovala dvě cigarety. Asi by to stálo víc, ale udělali jsme výměnný obchod.

Večer sedíme ve společných prostorách hostelu, kde je k dispozici voda a káva a je tu možno si i uvařit. Píšu blog a Marťa sedí vedle mě. Pak si odchází pro něco do roury, ve které spíme. Vrací se s veselou zprávou, že zaklapla zamčené dveře a vzala si místo klíče od dveří klíč od zámku na kola. Haha. Naštěstí recepce je do 23,00 a náhradní klíč to vyřeší. Po 23,00 bychom asi místo spánku mohli celou noc jezdit na kolech.

 Pozn.: Když jsme hledali náš hostel, kdopak to proti nám nejel na kole? David z Nového Zélandu ve své typické kšiltovce. Vítáme se jako staří známí se smíchem, vyměníme pár informací, dozvídáme se, že si prodloužil pobyt v Mexiku ještě o týden, těší se, že se s námi setká v Meridě. Je to zvláštní. Setkali jsme se s tolika lidmi, ale s nikým ne dvakrát. David je zřejmě nějaká skrytá informace pro nás. Asi jdeme po správných cestách nebo je to pozvání osudu na Nový Zéland?

Caye Calker - freeday

Na takovém ostrově, pokud člověk nevyrazí na nějaký trip, se dá jen odpočívat. Teploty nad 30 stupňů a čisté moře k tomu vyzývají. Ráno se probouzím v půl desáté. Marťa byla už v sedm na molu a pozorovala pelikány a racky. Vydáváme se něco posnídat a hlavně, den před odjezdem musíme koupit lístky na loď do Chetumalu, což je hranice s Mexikem. Rozhodli jsme se včera, že se nebudeme vracet do Belize City, odkud se dá jet autobusem, ale že si cestu zkrátíme po moři. Časově to vychází líp, je to jen o pár USD dražší. Bus stojí 30 USD, člun 50 USD. Pro nákup lístků musíme předkládat pasy a vše se zapisuje do počítače, na hranicích už o nás budou vědět.

K snídani si dávám čtyři druhy tropického ovoce s jogurtem, Marťa klasiku, vajíčka a tortily s fazolemi. Zapijeme to freshem z ananasu a završíme kávou s výhledem na připlouvající čluny s dalšími turisty. Cena celkem asi 15 USD. Dolárky lítaj!

No a potom už se jen poflakujeme na hotelovém dřevěném molu, kde jsme zase zcela sami. Začíná foukat silnější vítr až to palmy ohýbá. Je trochu studenější než vzduch, tak vůbec nevnímáme žár slunce. V podvečer si dovolíme ten luxus a zajdeme na večeři do restaurace, kde si dáme krevetky s čerstvou zeleninou a skončíme u našeho Boba Marleye a mangového freshe. Dnes byl Bob víc při smyslech, tak byl fresh trochu řidší, ale pořád vynikající.

Jo a odpoledne jsme poprvé na vlastní oči viděli před dveřmi do našeho pokoje kolibříka. Třepetal se před květem nějakého keře jako motýl a snažil se nasměrovat svůj zobáček do jeho kalichu. Kolibřík byl max. 5 cm velký!

 Zítra bychom se chtěli dostat z Chetumalu do Tulumu, kde máme zabukovaný pokoj, tak snad to pošlape a nestrávíme den na cestě.  

Belize - Caye Calker

3. března v 5,00 ráno odjíždíme od hotelu Aurora poloprázdným autobusem směrem k hranici s Belize. Cesta netrvá ani dvě hodiny. Na hranicích musíme z busu vystoupit a projít se svými zavazadly kontrolou. Do Belize se nesmí dovážet žádné potraviny, Marťa přesto pašuje dva banány. Prošli jsme bez většího zájmu celníků, dostali razítko do pasu s vyznačením doby pro pobyt na sedm dní a zaplatili každý výstupní poplatek 20 guetzalů. Teď máme před sebou něco víc jak tři hodiny cesty do Belize City. Belize je stále Britská kolonie, platí se belizským dolarem, který má stálý kurz 1USD za 2BD. Na všech bankovkách je královna Alžbeta II. Díky stálému poklesu koruny je pro nás 1BD za víc jak 12 Kč, což máme smůlu, protože ještě tak před dvěma lety to bylo 9 Kč.

Za hranicí to ještě kousek vypadá jako v Guatemale, ale pak už vesnice i krajina má zcela jiný ráz. Většina obyvatel jsou černoši a mluví se zde převážně anglicky nebo kreolskou angličtinou. No, alespoň se domluvíme.

Do přístavu v Belize City přijíždíme okolo dvanácté a hned si vyzvedáváme lístky na loď, kterou se přepravujeme na ostrov Caye Calker. Loď už máme zaplacenou z Flores. No ostrov je to asi hodina plavby, ale pokud by nešlo o rychlý člun, odhaduji, že bychom to pluli půl dne. Naštěstí Karibské moře je klidné a člun letí po hladině hladce, tak to můj žaludek zvládá. Když vystupujeme na ostrově, jsme v tropech. Od moře sice fouká neutuchající vítr, ale konečně se ohřejeme. Teploty se pohybují kolem 35 stupňů. Batohy na záda a rychle najít ubytování. Jak pozorujeme, je nás tu víc , kteří nemají zabukováno, bude boj o levné noclehy. Krátce vyzpovídáme černošku v golfovém vozítku, rychlá orientace a vyrážíme podél pobřeží. Ubytovacích kapacit je tu opravdu mnoho, ale pro našince cena 60 USD a víc za noc trochu moc. Asi po hodině nacházíme na pláži guest house Blue Wave, kde je pokoj za 25 USD, ale podmínka je, vzít ho na dvě noci. To se mi nelíbí, ale po další obchůzce okolního ubytování vzdávám. Ceny opravdu nejsou pro nás. Nakonec se ukázalo, že Blue Wave byla ta nejlepší volba. Přímo u moře a jako jediný z mála v okolí se svým vlastním dřevěným dokem, končícím pěkným altánkem se vstupem do moře po krátkém žebříku. Na ostrově totiž nejsou žádné pláže, a tak se většina návštěvníků štosuje na užším konci ostrova, kde je široké dřevěné molo. Máme štěstí, v Blue Wave jsou ubytováni ti tmaví turisté, kteří po slunění a koupání netouží, takže máme svoje vlastní molo jen pro sebe, a to celé dva dny. Na ostrov se stejně nejezdí za koupáním, ale podnikají se odtud výlety především za potápěním k druhému největšímu korálovému atolu na světe Blue Holle. Je to sice asi zážitek, ale díky slabé koruně, za 6200 Kč. To oželíme. Budeme vstřebávat atmosféru Karibiku jiným způsobem.

 Večer se procházíme podél pobřeží, je to tu samý Bob Marley, všichni pěkně sjetí, tak u jednoho za zvuků regae kupujeme výborný mangový fresh za 7 BD. Levnější jsme neviděli, ale tenhle byl stejně nej. Zbytek večera se věnujeme plánování další cesty, bookujeme bydlení v Mexiku v Tulum a blízko Cancunu, kam se budeme posouvat. Protože nemusíme zítra vstávat, uléháme po půlnoci.