Belize - Caye Calker

3. března v 5,00 ráno odjíždíme od hotelu Aurora poloprázdným autobusem směrem k hranici s Belize. Cesta netrvá ani dvě hodiny. Na hranicích musíme z busu vystoupit a projít se svými zavazadly kontrolou. Do Belize se nesmí dovážet žádné potraviny, Marťa přesto pašuje dva banány. Prošli jsme bez většího zájmu celníků, dostali razítko do pasu s vyznačením doby pro pobyt na sedm dní a zaplatili každý výstupní poplatek 20 guetzalů. Teď máme před sebou něco víc jak tři hodiny cesty do Belize City. Belize je stále Britská kolonie, platí se belizským dolarem, který má stálý kurz 1USD za 2BD. Na všech bankovkách je královna Alžbeta II. Díky stálému poklesu koruny je pro nás 1BD za víc jak 12 Kč, což máme smůlu, protože ještě tak před dvěma lety to bylo 9 Kč.

Za hranicí to ještě kousek vypadá jako v Guatemale, ale pak už vesnice i krajina má zcela jiný ráz. Většina obyvatel jsou černoši a mluví se zde převážně anglicky nebo kreolskou angličtinou. No, alespoň se domluvíme.

Do přístavu v Belize City přijíždíme okolo dvanácté a hned si vyzvedáváme lístky na loď, kterou se přepravujeme na ostrov Caye Calker. Loď už máme zaplacenou z Flores. No ostrov je to asi hodina plavby, ale pokud by nešlo o rychlý člun, odhaduji, že bychom to pluli půl dne. Naštěstí Karibské moře je klidné a člun letí po hladině hladce, tak to můj žaludek zvládá. Když vystupujeme na ostrově, jsme v tropech. Od moře sice fouká neutuchající vítr, ale konečně se ohřejeme. Teploty se pohybují kolem 35 stupňů. Batohy na záda a rychle najít ubytování. Jak pozorujeme, je nás tu víc , kteří nemají zabukováno, bude boj o levné noclehy. Krátce vyzpovídáme černošku v golfovém vozítku, rychlá orientace a vyrážíme podél pobřeží. Ubytovacích kapacit je tu opravdu mnoho, ale pro našince cena 60 USD a víc za noc trochu moc. Asi po hodině nacházíme na pláži guest house Blue Wave, kde je pokoj za 25 USD, ale podmínka je, vzít ho na dvě noci. To se mi nelíbí, ale po další obchůzce okolního ubytování vzdávám. Ceny opravdu nejsou pro nás. Nakonec se ukázalo, že Blue Wave byla ta nejlepší volba. Přímo u moře a jako jediný z mála v okolí se svým vlastním dřevěným dokem, končícím pěkným altánkem se vstupem do moře po krátkém žebříku. Na ostrově totiž nejsou žádné pláže, a tak se většina návštěvníků štosuje na užším konci ostrova, kde je široké dřevěné molo. Máme štěstí, v Blue Wave jsou ubytováni ti tmaví turisté, kteří po slunění a koupání netouží, takže máme svoje vlastní molo jen pro sebe, a to celé dva dny. Na ostrov se stejně nejezdí za koupáním, ale podnikají se odtud výlety především za potápěním k druhému největšímu korálovému atolu na světe Blue Holle. Je to sice asi zážitek, ale díky slabé koruně, za 6200 Kč. To oželíme. Budeme vstřebávat atmosféru Karibiku jiným způsobem.

 Večer se procházíme podél pobřeží, je to tu samý Bob Marley, všichni pěkně sjetí, tak u jednoho za zvuků regae kupujeme výborný mangový fresh za 7 BD. Levnější jsme neviděli, ale tenhle byl stejně nej. Zbytek večera se věnujeme plánování další cesty, bookujeme bydlení v Mexiku v Tulum a blízko Cancunu, kam se budeme posouvat. Protože nemusíme zítra vstávat, uléháme po půlnoci.

Mexická kolekce - 1.část

Mexico City

Mexico City - ZÓCALÓ

Teotihuacán - Sluneční pyramida

Catemaco - opičáci na ostrově

Catemaco - ptačí kolonie

Canyon Sumidero

Agua Azul

Agua Azul

Palenque

Palenque

Zatímco já vybírám nejvhodnější pláštěnky...

..Martinka si hraje s ptáčkem!

Yaxchilán - džungle u Guatemalské hranice

Tikal

Náš hotel Aurora je plný mladých lidí. Jsme tu jediní old school. V hotelu je několik pokojů, které jsou společné, mají dokonce společnou kuchyňku a taky jsme objevili, že se dá spát na střeše, kde jsou přístřešky s matracemi. Co je na hotelu nepříjemné, že je sice v malé uličce, ale je to ulička, po které všichni jezdí na nábřeží, takže máme pod okny do půlnoci docela frmol. Naštěstí zítra ráno v pět odjíždíme směr Belize. Dnes jsme vstávali ve čtyři a v půl páté odjížděli do Tikalu. Je to starodávné mystické město Mayů obklopené džunglí. V Guatemale je vlastně všechno obklopeno džunglí. Cesta z Flores do Tikalu trvá asi hodinu a půl, takže přijíždíme po rozednění a ještě si vyslechneme výklad ve špatné angličtině. Pak už se vydáváme na vlastní pěst do džungle objevovat prastaré zbytky mayského města. Džungle je ještě vlahá, teplota kolem 20 stupňů. Než se vyšplhá na víc jak 30, máme šanci zahlédnout něco z místní fauny. Odbočíme z hlavní trasy a po chvíli nad sebou ve větvích stromů pozorujeme opici, Vřešťana. Všude kolem nás se probouzejí ptáci a dávají o sobě hlasitě vědět. Náhle si všimnu na pěšině malého zvířátka. Stojíme a pozorujeme, jak očmuchává okolí. Nevíme, co to bylo, ale vypadalo to jako něco mezi kočkou, nosálem a prasátkem. Postupně procházíme celý areál Tikalu a nakonec se dostáváme na Gran placa, kde jsou nejúchvatnější pyramidy a hned vedle královský palác. Je zvláštní být na místech, která známe jen z dokumentárních filmů. V 11,00 se vracíme k východu a chceme stihnout ještě minibus zpátky do Flores. Máme smůlu, už je plný a musíme tedy čekat do 12,30 na další. Využíváme tedy toho k malému občerstvení a za 55 GTQ si dáváme dvě kávy a plný talíř krájeného ovoce, tj. banány, meloun, ananas a papaya. Docela nás to zasytilo. Opět potkáváme Novozélanďana, nějak se nás drží, ale dozvídáme se, že za pár dní přelétá do Peru a pak do Chile. Jo, jo, jeho měna je hold trochu tvrdší. Ale příjemně jsme poklábosili, tedy spíš Marťa, já jsem na tu španělštinu, že? Do Flores se vrátíme kolem 14,00 a musíme najít bankomat, abychom ještě vybrali nějaké peníze. V turistické oblasti Flores je jen jeden, přímo v supermarketu, ale ten nám nechtěl posloužit. Zřejmě už neměl penízky. Doptáme se, kde je nějaký jiný, prý ve Svaté Eleně, v zóně comerciale. Není to daleko, na konec nábřeží a hned za mostem. Necháme se tam odvézt místním tuktukem za 30 Kč a dodotujeme prázdnou peněženku. Když už jsme tu, tak se porozhlédneme, zda by tu nebylo něco k snědku. Ve 2. patře objevujeme zapadlou jídelnu, kde mají úžasné ceny. Proti turistické zóně o polovinu levnější!! Dvakrát kuřecí plátek s americkým bramborem a oblohou, dvě kávy a dva vynikající koktejly za 84 quetzalů! Tak výborně jsme dlouho nepojedli a nepochutnali si. Vracíme se na hotel a po cestě opět Novozélanďan. Drží se nás jak hovno košile a výlet na ostrov si naplánoval podle nás. Říká, ať se nebojíme, že nás nechce pronásledovat, ale za chvíli jde na protějším chodníku. Hodně se tomu společně zasmějeme a on už křičí, ať k němu nepřecházíme. Tak se asi ještě uvidíme. Na pokoji se připravujeme na zítra. Když se Marťa začíná sprchovat, vypadne proud. Ale jen u nás na pokoji a pak naproti v hotelu přízemí. Jdu to vyřizovat do recepce a prý vypadla frakce, budou volat company, která to opraví. Ještě teď je Marťa pozoruje z pavlače jak jich šest stojí pod sloupem a rozhazují rukama. Vrcholem je, když se v něčem pošťourají, spustí ohňostroj a vyhodí celý hotel. Recepční nám přichází sdělit, že je vše v naprostém pořádku, že se na tom pracuje. No tak snad nevyhodí celý Flores. Čelovky, které jsme dostali od dětí k Vánocům se teď výborně hodí, bez nich bychom nezbalili. Internet tím pádem také nejde, tak nevím, kdy budu toto psaní posílat, ale zítra v Belize to určitě půjde. POZN.: Tak tedy klobouk dolů před guatemalskou company. Je 20,45 a vše svítí. Bylo to takové zpestření večera pro celou ulici, ale kluci se vyznamenali. Tohle se v Holiday Inn zažít nedá.

Z Mexica do Guatemaly

Nocování u indiánů bylo prima, klidné místo, jen zvuky přírody. Nakonec vstáváme v půl osmé, dřív se nám prostě nechtělo, a v osm jdeme na snídani. Už po půl deváté pro nás přichází, že je připravený odvoz na hlavní silnici, kde nás předají na minibus. Vracíme se zpátky na Yaxchilan, kde je kotviště člunů a máme se přeplavit na druhou stranu řeky, kde je již Guatemala. Musíme ještě projít hraniční kontrolou. Tady nás čeká překvapení. Úředník po nás chce po každém poplatek 330 Pesos! Cože? Na tohle moje Španělština nestačí, anglicky neumí. Něco mele a ukazuje nám nějaký letáček, kde je ta cifra napsaná. Nakonec nás pouští do kanceláře a na oblíbeném Google překladači s ním Marťa diskutuje. Jediné, co se dozvídáme je, že to platí od 1.1.2015. Museli jsme to zaplatit. POZN.: Prostě a jednoduše, za blbost se platí. V Asii jsme byli připravení na tyhle praktiky, ale tady jsme se nechali ukolébat a nebyli připravení. Přiznávám, že tohle bylo mé zanedbání. Byli jsme tak překvapení, navíc minibus s našimi bágly zmizel v přístavišti, trochu časový stres, a tak jsme ani nevyžadovali nějaký oficiální dokument a už vůbec jsme nežádali potvrzení o zaplacení. Tím jsme to tomu celníkovi hodně usnadnili. Později, již v Guatemale na Internetu, si ověřuji, že jsme totálně za gringos. Poplatek, který po nás chtěl, jsme totiž už měli zaplacený v letence, tedy jsme ho neměli platit. Při opuštění Mexica ho musí cestující doložit, např. letenkou. Pokud ho nedoloží, platí ho na místě. Jenže my netušili, že se jedná o tento poplatek, tedy jsme ani letenku nevyndali. Koho by to taky v takové pustině napadlo, že? Pokud se teď budeme do Mexika vracet z Belize, musíme tedy zaplatit znovu každý 330 Pesos za vstup! Chvíli hledáme náš minibus, což se nám nakonec podaří a bereme batohy. Řidič po mě chce 40 Pesos za nějaký vstup do rezervace, ale to už měl smůlu, naštěstí mám u sebe papír, že celá přeprava je zaplacená. Slušně se omlouvá, ale je trochu zklamaný. Mezitím začíná opravdu hustě pršet a než vytáhneme svoje nová igelitová ponča, trochu navlhneme. Na člunu se s námi přepravuje mladík z Nového Zélandu, který vůbec neví, která bije a myslím, že jsme jeho záchrana. Taky zaplatil 330 Pesos a je ze všeho trochu vykulený. Momentálně nemá ani na poplatek za vstup do Guatemaly, který je 40 GTQ. (později se na stránkách MZ dočtu, že žádný takový poplatek se neplatí, ale celníci ho automaticky vyžadovali. Samozřejmě bez potvrzení, jen za razítko. Novozélanďanovi půjčujeme a on nám to vrátí hned ve Flores u bankomatu.) Přistáváme u břehů Guatemaly, v malé vesnici, leje jako z konve a hned se na nás vrhají milí guatemalští občané a chtějí nás nacpat do nějakého chicken busu. Chicken proto, že místní jezdí se slepicema v tašce, což jsme zažili na vlastní oči. Přichází na řadu opět moje bravurní Španělština a ptám se, kde je imigrační. Tady prý ne, ale v Bethelu, což je hraniční přechod asi hodinu jízdy po polní cestěté nejdrsnější kvality. Říkám jim, že máme dopravu zaplacenou, tak nás odvádí do něčeho, čemu říkají turistická kancelář, kde po dalším vysvětlování dostáváme kartičky s číslem, které dáváme pomocníkovi řidiče toho chicken busu a ten je zase vrací do té kanceláře, jakože tedy můžeme jet. To vše se odehrává na dvou metrech čtverečních. Na závěr je tu ještě vekslák, který nabízí směnu na GTQ, abychom měli na poplatek. Dává mi dobrý kurz, beru 100 GTQ za 200 Pesos a můžeme konečně nasednout a odjíždíme. Tři hodiny jedeme po té šílené místní komunikaci napříč džunglí a hlavičky nám drncají na všechny strany. Cestou nabíráme domorodce, také děti, co mají ty slepice v tašce a asi jedou za babičkou. Když konečně vjíždíme na asfalt, je to jako lázeň a po třetí hodině odpolední přijíždíme do Flores. Tady přesedáme do minibusu, který nás převeze do centra až k hotelu u jezera, který Marťa již natipovala z cestovatelských blogů. Opět vytahuji papír, že cesta je placená a není problém. Řidič nám ještě zastaví u bankomatu, tak vyberu 1500 GTQ, snad to bude stačit. Ubytováváme se v hotelu Aurora, pokoj je velký, čistý, s pavlačí do ulice a výhledem na jezero. Wifi běží i na pokoji. Cena 150 GTQ za noc. Bereme ho na dvě noci, protože zítra jedeme na trip do Tikalu, vrátíme se večer a další den se přesouváme do Belize. Kurz počítáme 1 GTQ za 3 Kč. V Guatemale pro nás levně není, i když se snažíme. Drahé je tu jídlo, běžně za 50 – 60 GTQ a místní kuchyně není nic moc. Levně je tu pro amíky. Zítra, to je 2.3. ve 4,30, se necháme odvézt do Tikalu za 80 GTQ pro jednoho, to je cena bez průvodce. S průvodcem to stojí 150 GTQ. Vstupné je dalších 150 GTQ pro jednoho, tak nás to tady pěkně vysává. Guatemala má krásnou přírodu i památky, ale dlouho se tu zdržovat nebudeme. 3.3. brzy ráno nás převeze autobus do Belize, kde se nalodíme a pojedeme na ostrov Caye Caulker. Je to prý druhý největší korálový útes na světě. Tak uvidíme.

Yaxchilán a Bonampak

Je sobota, 28. února 2015 a my vstáváme po páté hodině ranní. Musíme se zabalit a v šest být před hotelem. Stíháme to. Pár minut po šesté nás opravdu vyzvedává minibus. Je příjemné, že na dopravu a služby je tu spolehnutí. Ve městě ještě přibereme jeden pár starších manželů, jednoho Mexičana a jednoho Izraelce a vyjíždíme směr Yaxchilan. Zastavujeme se na snídani v zájezdní haciendě, kam jsou sváženi turisté podnikající podobnou cestu. Snídaně je bohatá, včetně ovoce.

Asi v půl desáté jsme u hraniční řeky s Guatemalou, kde se naloďujeme na člun a asi hodinu se plavíme po řece, ve které jsou až čtyřmetroví krokodýli. Viděli jsme jich pár na březích, ale nebyli tak velcí, max. 3,5 metru. Po hodině jsme v Yaxchilanu. V mayském jazyce je yax zelený a chilan kámen. Tak nám to vyložil průvodce. Vstupujeme do džungle, odkud vychází téměř strašidelný řev. Jsou to opice. Podle řevu, který vydávají, by člověk řekl, že musí být velké asi jako gorila, ale měří tak do půl metru a jsou to vřešťani. Slyšíme je celou cestu kolem nás ve větvích vysokých stromů. Samotné místo je úchvatné právě tím, že je v džungli. Všude to správné vlhko a správné zvuky. Pozůstatky chrámů a dalších staveb jsou tu rozesety na mnoha čtverečních kilometrech. Stálo to za to, se sem vypravit.

Návrat máme naplánovaný tak, abychom stihli ve 13,30 oběd na místě, odkud jsme vyplouvali a kde je restaurace. K obědu máme biftek, ale je to žvýkačka. Mexičani snad neumí udělat maso. Vždy je to tuhé nebo suché. Tak to sežvýkáme a už je tu řidič a frčíme dál, směr Bonampak. To je další archeo zóna, která mne zprvu nenadchla. Na čtverci asi 1km čtverečního pár ruin a chrám, na který můžeme vystoupat a vidět džungli zhora. Je tu sice hezky, je to upravené, pozitivní energie, ale malé. Sestupujeme po kamenných schodech k bočním stavbám a tam nás čeká překvapení. Uvnitř jsou originál původní mayské fresky a dost zachovalé. Tak kvůli tomu se sem jezdí!

Vracíme se k mikrobusu a pokračujeme dál, do oblasti Lacadonské džungle, kde máme ubytování ve vesnici u indiánů. Asi v 17, 00 se zde loučíme s ostatními, kteří se vrací do Palenque a zůstáváme sami. K dispozici máme dřevěnou chýši, společné sprchy a wc a večeři se snídaní. Moc indiánů tu ale není. U přístřešku, kde je jídelna, leží v hamace stará indiánka s holčičkou, v kuchyni je druhá. Do večeře máme čas, tak jdeme s Marťou na průzkum okolí. Když ujdeme asi kilometr, po prašné cestě proti nám se kymácí postava v bílém hábitu. Je to skutečný indián, sice starý jak Metuzalém, každé oko jinam, ale jako by vypadl z amerického westernu šedesátých let. A pak máme opět štěstí. Po cestě proti nám přijíždí dva na kole. Opět v bílých hábitech, husté dlouhé černé vlasy. Pozdravíme se a jdeme ještě kousek, co kdyby jich tam někde bylo ještě víc. Už ale žádné nepotkáme.

Vracíme se zpět do naší vesnice a již z dálky slyšíme nějaké zpěvy. Jdeme za těmi zvuky a dojdeme k místnímu kostelu, který ale vypadá jako větší hala s plechovou střechou. Žádné kříže ani symboly. Uvnitř, u umělohmotných židlí stojí domorodci, zpívají a tleskají. Vpředu, na místě pomyslné kazatelny hraje muž na klávesy a žena zpívá stále se opakující text ve stále se opakující melodii. To vše je podtrženo aparaturou, za kterou by se nemusel stydět ani Michal David. Vstupujeme dovnitř, všichni jsou v tranzu. Přidáváme se. Půl hodiny se pohupujeme v monotónním rytmu a tleskáme s ostatními. Jedna indiánka v první řadě prožívá skutečnou extázi. Zkouším se do toho ponořit a být v rytmu a i já cítím určitý trans. Malé děti jsou z toho už vyčerpaní, spí na zemi nebo na židlích. Jejich matky a otcové vytrvale tleskají a prozpěvují opakující se text. Pak je vše zakončeno zpěvnou, zklidňující modlitbou a muž od kláves přistupuje k řečnickému pultu a začíná kázání a čtení z Bible. Je to místní farář. V tuto chvíli potichu opouštíme toto zvláštní rituální místo a jsme plni dojmů.

V našem ubytování povečeříme nejlepší placky se sýrem a kuřecím masem, jaké jsme tu zatím jedli. Už víme, že se jim říká quesidas. Také jsme podle strávníků zjistili, že nás v campu spí jen šest. Jdu psát blog a za zvuků přírody se chystat ke spánku. Martinka zašívá svoje žebradlo a nad hlavou nám fňuká nějaký malý gekonek. Ráno chceme vstávat v šest a po rozednění se jít podívat k blízké řece, kde je místo na koupání. V osm máme snídani a v devět nás odvezou na autobus do Guatemaly.

Palenque

Martinka celou cestu strašila, že podle předpovědi má na celém území Chiapasu v pátek hodně pršet. Ale známe ty předpovědi, že? Nicméně do pátečního rána se probouzíme s hustým deštěm. Vypadá to, že bude pršet týden. Marťa ještě upřesňuje předpověď. Po dvanácté hodině se to má zmírnit, ale od tří zase hustě. Co budeme dělat? Padá rozhodnutí, že do pyramid v Palenque musíme. Máme li být mokří, raději dopoledne, ať pak do večera můžeme sušit. Bereme nepromokavé bundy a jdeme. Colectivo stopujeme blízko hotelu, do zóny archeologica to stojí pro jednoho 20 Pesos. Jsme tam za deset minut. Na parkovišti před pokladnami mají žně prodejci s pláštěnkami a deštníky. Moc turistů tu ale není. Vstupné je 64 Pesos. Odmítáme průvodce a vydáváme se do džungle. Ještě nejsme ani u prvního chrámu a už jsme mokří na kost. Takový liják naše větrovky nemohou zvládnout. Déšť je naštěstí teplý, venkovní teplota je taky kolem 25 stupňů. Po areálu se pohybuje jen pár návštěvníků. Máme Palenque skoro sami pro sebe. Je to mystické místo. Pozůstatky mayské civilizace, jejichž původní podobu si nedokážeme představit. Šplháme po ruinách a v botách nám čvachtá. Voda stéká po zádech, už nemáme nic suché. Ani věci v žebradle. Chráníme kameru a zpod igelitové tašky děláme pár fotek toho nejzajímavějšího. Shodujeme se, že je tu opravdu nádherně a že to stojí za to i v tom dešti. Celý areál si projdeme asi za dvě hodiny, ale dalo by se tu být celý den a víc rozjímat a poslouchat zvuky džungle. My jsme ale tak promočení, že míříme k postrannímu východu, přes Královninu lázeň, což je vodopád se zavěšeným mostem. Od východu je to asi 500 m k místnímu muzeu, kde jsou uloženy artefakty nalezené v ruinách a hlavně to, na co jsem se těšil, známá denikenovská deska, sarkofág, s tzv. astronautem. A fakt tam byla! Překvapila mě její velikost. Asi 2,5 m x 4 m. Mám jí vyfocenou ze všech stran. Vracíme se do města, a protože má podle předpovědi pršet zrovna když se budeme pohybovat v Guatemale, musíme si koupit pláštěnky a já ještě jedny krátké kalhoty na převlečení. Když vystupujeme s Colectiva, přestává pršet a rozjasňuje se. Podle Marťi a předpovědi by mělo zase začít kolem třetí. Samozřejmě už nezačalo! Tedy, nakoupeno, pojezeno z místní nabídky, výborná polévka, také ovocný fresh a na pokoj sušit, psát a balit. Palenque bylo velmi sympatické místo, i když ne tak zcela typické pro Mexico. Těšíme se na věci příští.

Agua Azul

Ráno v 7,00 jsme na recepci, kde na nás čeká Carmelita. Odvádí nás na druhou stranu náměstí, kde za chvíli zastaví Colectivo, kterým odjíždíme za asi 30 Pesos na hlavní výpadovku na San Cristóbal. V protisměru zastavujeme další Colectivo a jedeme, tentokrát za asi 50 Pesos na jednoho. Přesně si to nepamatuji, protože stále jezdíme tímto dopravním prostředkem, který tu pokrývá hustě dopravní dostupnost do nejzapadlejších vesniček a je to nejlevnější způsob dopravy. Je však vždy dobré si nejprve odsouhlasit cenu s řidičem, i když vesměs nejsou problémy. V San Cristóbalu jsme kolem deváté ráno a moc se tu nezdržíme. Právě zde odjíždí několik Colectivos do Ocosinga, což je naším směrem na Palenque a je to pořádný kus cesty. Opět je to levnější než busem, tak nesmlouváme a nasedáme. Colectiva, která jezdí delší trasy jsou vlastně mikrobusy, nekteré v horším, některé v lepším stavu a cestování to není nepohodlné. Cesta do Ocosinga je dlouhá, před městem se dostáváme do kolony, která je způsobená nějakou revoluční brigádou nebo ochránci přírody, či co. Vybírají peníze, a to od každého. Aby jim nikdo nemohl ujet, mají na řetězu připevněné prkno probité hřebíky. Každé auto tak musí zastavit a kdo nezaplatí nemůže dál. Okolo jsou připraveni ještě pomocníci s novodobými palcáty, opět tyče s hřeby na konci. Nás z nějakého důvodu propouští bez zastavení, tak se raději na nic neptáme. V Ocosingu má Martinka zase hlad. Prý 24 hodin nejedla. Nějak se o ní špatně starám. Aby mě nepokousala, vpadnu do první místní echt knajpy a objednáváme maso a vajíčka, comida corida za 65 Pesos pro jednoho. Dost drahé, ale nutné. Projdeme městečko, je opravdu jako z filmu, ženy v horských krojích, malebné uličky, docela romantika. Když už nám ten přesun tak dobře jde, mohli bychom ještě dnes stihnout vodopády Agua Azul, které jsou asi 70 Km před Palenque, a tam se ubytovat, pokud tam nějaké ubytování je. Najdeme hotel a já vcházím se svou vytříbenou španělštinou do recepce a zjišťuji, zda je možné se v Agua Azul ubytovat. Potvrzeno, jdeme hledat stanoviště Colectivos. Nečekáme dlouho a opět asi za 50 Pesos pro jednoho se vydáváme na cestu k vodopádům. Cesta se klikatí přes hory a doly nádhernou mexickou přírodou, ovšem serpentiny nahoru a dolů a všude přítomné retardéry, před kterými řidič prudce brzdí a za nimi zase prudce přidává, to není nic pro můj žaludek. Měl jsem si vzít Kinedryl, ale to bych to zase prospal, tak držím. Dá se to. Po 13,00 vystupujeme u odbočky k vodopádům, kde je připravený místní Colectivo, což je už zase Land Rover s krytou korbou, ten nás převeze za 30 Pesos. Je to pár kilometrů. Za chvíli již projíždíme džunglí a náhle zastavujeme u dřevěného check pointu. Mladíci přichází a prodávají nám vstupenky za 15 Pesos. Divíme se, ale tváří se nesmlouvavě. Dali nám jen jednu vstupenku, snad je nebudeme později potřebovat. Jedeme dál a za chvíli opět zastavujeme u dalšího check pointu. Tentokrát asi deset chlapů, prokazující se průkazkami, že jsou oficiální výběrčí, mají jiné vstupenky a chtějí 40 Pesos za jednu. Jsme na korbě sami, nemáme žádné informace, divíme se, že jsme už platili. Nezajímá je to, chtějí zaplatit znovu. Ptáme se, jestli ti první byli banditos, s úsměvem přitakávají. Marťa na ně statečně z korby pokřikuje, že oni jsou taky Mexicano banditos. Začínám hrát divadlo. Drobné mám v malé peněžence v kapse. V hlavní peněžence mám vždy jen pár bankovek. Velké peníze má Marťa uschovány v papírovém pytlíku v žebradle, finanční rezervu pro případ nouze mám v opasku. V baťozích žádné peníze nemáme. Jsem si jistý, že i kdyby nás šacovali, nic nenajdou. Vytahuji malou peněženku a přebírám se drobnými a odpočítávám 40 Pesos. Vidí, že nic moc víc tam není. Naznačuji, že víc nedám. Neustupují, hrají také divadlo, že nás tam nepustí. Vyndavám ze zadní kapsy hlavní peněženku a otvírám jí tak, aby to viděli. Zrovna tam mám jen 100 Pesos. Teatrálně předvádím, že víc nemáme, že už jsme prostě platili. Rozčilují se na nás, že se s námi bavit nebudou, ať jedeme zpátky a odchází od auta. Ale i s našimi 40 Pesos, a to mě naštvalo. Colectivo už začal odjíždět, tak za jízdy vyskakuji z korby a přímo na ně, ať navalej moje many. Chlapi trochu zacouvali. Jeden z nich vyndal vstupenku a podává mi jí a říká, že O.K. Tak se ještě utvrzuji, jestli mají problém nebo jestli my máme problém a vypadá to, že tuhle reakci nečekali a uklidňují situaci, že no problema. Tak jo, jedeme dál. Vodopády jsou nádherné. Je jich celá kaskáda na místní řece s modravou vodou, ve které je možné se vykoupat. Jediné, co tu krásu kazí je, že jsou lemovány stánky a restauracemi. Takové výletní místo ala Stromovka v Praze. Stoupáme stále nahoru proti proudu řeky a nacházíme příhodné, bezpečné místo, kde ze sebe shazujeme propocené oblečení a noříme se do příjemně chladné vody. Tohle jsme potřebovali. Děláme pár fotek a videí a zase zpátky. Je něco kolem čtvrté a chceme se ještě dostat do Palenque, protože tady se ubytovat nechceme. Je tu sice krásně, ale příliš mnoho turistů a krom koupání a kochání se, nic jiného. A my toho máme ještě hodně před sebou. Kupujeme si trs pekeňo banánků za 10 Pesos a vracíme se najít nějaký odvoz zpátky na hlavní silnici. Začíná pršet a když se nám podaří najít odvoz za 40 Pesos pro oba, nesmlouváme. Na hlavním tahu pak stopneme Colectivo do Palenque, to usmlouváme za 40 Pesos pro jednoho a kolem 17,00 jsme ve městě Palenque. Vystupujeme na jeho kraji, u kruhového objezdu, kde je i terminál ADO. Hned na kruháku nás zaujme tour kancelář, která nabízí přesně to, co potřebujeme. Navíc tu mluví anglicky. Tak to je pro nás výhra, konečně získáme nějaké informace. Prodejce je příjemný Mexičan. Odcházíme s jízdenkou na pozítří, odjezd v 6,00. Kancelář nám zařídí přesun až na Guatemalskou hranici během dvoudenní cesty s jídlem a noclehem. Navštívíme příhraniční ruiny Yaxchilan a Bonanpak, nocovat budeme v Lag kadonské džungli u místních indiánů, končit budeme v guatemalském Flores. Pak už zase po vlastních až do Tikalu, což jsou prý nejkrásnější rujny v džungli na severu Guatemaly. V kanceláři ještě dostáváme doporučení na levné, čisté ubytování, 500 metrů od kanceláře. Posada (levné ubytování) se jmenuje Los Angeles! Náhoda? Máme super pokoj za 200 Pesos na noc. Neuvěřitelné. Takže ještě večeře v čínské restauraci a jdeme bydlet. Zítra nás čekají ruiny v Palenque a na to se těšíme.