Canyon Sumidero

Dnes je 25. února 2015. Po osmé ráno vystupujeme v Tuxtla Gutierréz na autobusovém nádraží. Naše plány se stále ne a ne usadit. Stále uvažujeme o půjčení auta a od toho se odvíjí ostatní. Já jsem s tím autem opatrný, moc se mi do toho nechce, Marťe jo. Jisté je, že na dnešní noc máme booking v Chiapas de Corso u kaňonu Sumidero v hotelu Los Angeles za 430 Pesos. Hotel je na centrálním náměstí asi dvě ulice od přístaviště, odkud se vyjíždí do kaňonu. V Tuxtle blízko autobusového nádraží najdeme autopůjčovnu, kde sedí Mexičanka, která neumí anglicky a komunikujeme skrz překladač. Zapůjčení auta je tu třikrát dražší, než jsme viděli na internetu, navíc chce garanci 15tis. Kč. Vzhledem k tomu, že bychom se nemohli ani pořádně informovat, tuto variantu zavrhuji a jdeme si dát kávu. Plán další cesty musíme zase překopat, což se nakonec ukáže jako to nejlepší. Vrátíme se zpět na autobusák a zkoumáme ceny taxi nebo Colectivos do Chiapas. Zvítězí taxi, který nás odveze až k hotelu. Jsme tam brzy, takže jen se přihlásíme, uschováme batohy a vyrážíme ke kaňonu. Dvouhodinová projížďka po řece kaňonem stojí pro jednoho 160 Pesos, kupujeme tedy lístky a za 30 až 40 minut máme odjezd. Z Martinky vypadlo, že ještě nejedla, což mě překvapuje, protože já vůbec nemám hlad. Jenže když Martinka není napapaná, kouše a škrábe. Najdeme restauraci s nabídkou comida corida, což je denní menu za jednotnou cenu, většinou 40 až 80 Pesos a Marťa si objedná rybu, já si tedy také něco dám a beru kuře. Problém je, že než je jídlo na stole, utíká čas a Martinka musí běžet změnit odjezd lodí o dalších 40 minut. Taková malá stresová situace. Budu muset vzít věci pevněji do rukou. Nalodíme se s asi dvaceti turisty a vyrážíme. Kaňon je impozantní, jen by na jeho prohlídku stačilo tak 30 minut. Po čtvrt hodině je to totiž už pořád stejné. Začínám cítit divné tlaky v břiše a přestávám mluvit. Marťa si určitě myslí, že nemluvím s ní. Já ale pozoruji svoje tělo. Než dojedeme na konec kaňonu k přehradě, už vím jistě, že fakt potřebuji na toaletu. Nevnímám kaňon, nevnímám lidi, jenom zadržuji atomovou pumu ve svých střevech. U přehrady přirážíme ke břehu, ale vystupování se nekoná. Na lodích jsou tu jen prodavači občerstvení, žádné toalety. Ať už jedeme zpátky! Lidé si zdlouhavě kupují pivo, křupky a pohihňávají se. Uf! Konečně se rozjíždíme zpět. Vím, že mě čeká asi 40 minut pekla. Člun jede plnou rychlostí a naráží na vlny. Je to jako když se skáče na patách. Pro moje střeva katastrofa. Smiřuji se s tím, že to nedám. To bude výbuch. Kradmo se podívám po člunu, kde by to šlo. Ne, nikde to nejde, ani mezi sedátky ne. Zavírám oči a celou svou energii dávám do zatnutí svěračů pokaždé, když přijde nával. Doslova se mi kroutí prsty na nohou. V hlavě už mám scenáře, jak utíkám z lodi, zadek krytý plovací vestou a schovávám se na záchodě, dokud mi Martinka odněkud nepřinese něco na sebe. Hrůza hrůzoucí, nejhorší zážitek. Opět přichází tak silný tlak, že už se loučím se svojí důstojností, ale kupodivu svěrače to vydrží. Po 40ti minutách připlouváme do přístavu. Očima přitahuji břeh, ale loď zastaví asi 10 metrů od něj. Průvodce má nějaké vtipné průpovídky a posílá mezi nás čepici a vybírá drobné. Nasrat! Konečně přirážíme. Jen Marťe sděluji, že musím a mizím na nejbližším WC. Dal jsem to! Neposral jsem se. V absolutním klídku se vracíme na hotel, kde už pro nás mají pokoj. Recepční nám ale dala dvoulůžák a já měl objednanou manželskou postel. Po krátkém dohadování vzdala a dala, co měla dát hned. Hned si připravuji chlornan vápenatý do kapslí a zabíjím tu mrchu, kterou jsem někde olízl. Do večera se cítím O.K., jen jsem trochu zesláblý. Jdeme se projít, vybrat peníze, koupit vodu. V recepci se dáme do řeči s pokojskou Carmelitou a ptáme se na možnosti odjezdu Colectivem, směr San Cristobal. Ona je tak ochotná, že s námi ráno půjde na stanoviště, ukáže nám to správné Colectivo a řekne řidiči, kde nás má vysadit, abychom chytli Colectivo jiným směrem, právě na San Cristobal. Prostě valíme směr Palenque, nějak se tam dostaneme.