Celestún

Moře se přes noc zcela uklidnilo. Ráno je hladké jako rybník. Z Cancúnu nám zbyla ještě jedna plechovka tuňáka, tak jí posnídáme s kukuřičnými lupínky. Pozorujeme pelikány, kterých je tu jako kachen na Vltavě. Už nám tahle exotika nepřijde nijak vyjímečná.

Včera se tu kromě nás ubytoval ještě manželský pár z Argentiny. Marťa se s pánem seznámila hned po ránu, kdy spolu řešili, že neteče voda. Tedy, on to řešil, Marťa jen probudila majitele, který to dal hned do pořádku. Pak přišla řeč na to, jestli dnes plánujeme také vyjížďku za plameňáky. Prý se dá jet někam po moři tři a půl hodiny nebo za městem najmout člun na řece. Představa, že jedu na těch bárkách, co tu jezdí po moři někam tři a půl hodiny, mne děsila. Naštěstí pán, Javier, byl na tom asi podobně a tak se zeptal, jestli si nezaplatíme člun na řece společně, že nás to vyjde levněji. Dobrý nápad.

V devět už jsme na molu za městem, kde je člunů snad dvacet. Tady se kupují lístky v pokladně, hodinu a půl trvající vyjížďka stojí 1200 Pesos za člun. Jako grupu nás prý vezmou minimálně šest. My jsme jen čtyři. Když jsem parkoval, vedle mne parkovali také kluk s holkou. Martina to překládá Javierovi a vracíme se zpátky k pokladně, najít je. Kluk už platí. Všichni k němu běžíme a Javier ho zastavuje. Kluk je vykulený, co se děje. Je to amík s Italkou a domluvíme se. Každý z nás platí 200 Pesos. My jsme rádi, Američanovi je to asi jedno.

Plavíme se po řece kolem mangrovníků, dokonce i mangrovníkovým tunelem, všude vodní ptactvo, jeden krokodýl, měřil s ocasem tak metr a prý je mu šedesát let a kdyby se nepohnul, tak bychom snad ani nevěřili, že není umělý. Historky o tom, co žije kolem řeky v rezervaci, oceloti a prý také tygritos, turisté snesou hodně. My jsme ale přijeli pozorovat těch tisíce plameňáků. Konečně zajíždíme do laguny, kde se to už z dálky červená a růžoví. Tisíce jich tedy opravdu nejsou, byla jich možná tak stovka, ale přijeli jsme k nim na deset metrů. Živí se tu larvami krevetek, které obsahují červené barvivo, proto jsou ptáci tak zbarvení. Nakonec jsme ještě odvezeni do malé biorezervace, kde se projdeme po dřevěných lávkách nad průzračnou vodou s akvarijními rybkami, ještě jednou projedeme mangrovníkovým tunelem a vracíme se zpátky. Rozloučíme se a jedeme si koupit nějaké ovoce.

 Nakupovat jako místní je výhodné. Pořizujeme čtyři banány, dvě manga, čtvrtku melounu a kilovou papáju za 40 pesos. A to se vyplatí! To by mělo být naše dnešní celodenní jídlo. Musíme trochu hubnout a zatím nejsme schopní odolávat místním pokrmům. Mexičani, zdá se, pořád jenom jedí a také štíhlého Mexičana nevidíme. Vše zapíjí Coca Colou a pak odpočívají. Asi bych si zvykl. Raději však dnešní odpoledne věnuji plavání v moři a trochu slunění. Marťa se taky sluní a čte nějaký holčičí románek v angličtině. Tak jí pomalu a nenápadně opouštím a odpočívám na pokoji. To slunění mě hóódně vyčerpalo. Prodřímu celé odpoledne až do večera. Ale byla to dřina! Začalo pršet.