Mexická kolekce - 2.část

Yaxchilán na hranicích Mexico - Guatemala

U indiánů

Tical

Tical

Tical

Tical

Tical - Guatemala

Tical

Chlupáč z Guatemaly

Konečně!

Caye Calker - Belize

Náš soukromý dock na Caye Calker

Ubytování v Tulumu

Playa Maya, Tulum - na tom nepojedu!

Ruiny Tulum

Tulum

Bydlení v Cancúnu a naše vozítko

Cobá

Cobá

Chitzen Itzá

Chitzen Itzá

Chitzen Itzá

Mayové?

Cenote Ik Kil

Ik Kil

Cestou do Pisté

Uxmal

Uxmal

Uxmal

Uxmal

..ná puťa, puťa

Merida

Merida

..copak je tam?

Centrum Meridy

Palác guvernéra, dnes radnice v Meridě

Plameňáci na řece Celestún

Krokodýl na řece Celestůn

Pelikán v Celestůnu

Dzilam de Bravo

     Včera večer se spustil velmi silný, přívalový déšť. V noci pomalu ustával, a tak se ráno probouzíme do svěžího dne. Snídáme banán, necháváme klíče v zámku a opouštíme naše příjemné bydlení na pláži. Jedeme dál, směr Progreso, což je přístav na severu Yucatánu. Tady se chceme napojit na pobřežní komunikaci a projet jí celou až do Dzilamu de Bravo, kde je konec. Po cestě podél pobřeží míníme najít nějaké přijatelné ubytování opět na pláži.

Vracíme se k Meridě, po cestě zastavujeme u čerpací stanice s obchodem Oxxo. Tyto obchody jsou otevřeny 24 hodin a je možné v nich koupit skvělou kávu do kelímku s sebou za 10 až 20 Pesos, podle velikosti. Já tam chodím na skvělé frapé. Objedeme Meridu a do Progresa je to už jenom něco kolem 40 km.

Pobřeží a pláže od Progresa jsou lemovány hotýlky, čím dál, tím měně luxusními. Zaráží nás minimální turistický ruch a často brány hotelů uzavřené na řetěz. Je to, jako bychom se ocitli kolem Máchova jezera na konci sezóny. Občas někde zastavíme, abychom se poptali, ale přestože je ubytovací kapacita prázdná, ceny jsou vysoké. Nechápeme zdejší marketing. Žádné poutače, personál se nudí a je jim jedno, jestli prosperují nebo ne. Takové ospalé Mexiko. Pokračujeme stále dál a dokonce u jedné mokřiny narazíme na hejno plameňáků. Takto se prokoušeme až do samotného Dzilamu a nakonec máme zase kliku. Těsně před touto rybářskou přístavní vesnicí nás upoutá cedule Cabaňos ecologico, které se jmenují Perla Escondido. Odbočíme ze silnice a přijedeme k něčemu, co vypadá jako hlavní budova. Mladý Mexičan, co opravdu neumí slovo anglicky, nám odkýve, že mají volno. Jdeme se podívat a je to nádhera. Dvoupatrové, bambusové cabaňos s terasou, 10 m od moře, na pokoji dokonce i lednička. Kokosové palmy na pláži, dva slámové slunečníky. Nikdo jiný tu není ubytován, v okolí je mrtvo jako v drsných příbězích z rodokapsů. Máme, co jsme hledali za 500 Pesos na noc. Kolem pobíhají leguáni. V Cancúnu by tahle romantika stála 300 USD minimálně. Sice k tomu není žádná služba, ale teplá voda teče a do Dzilamu je to 1 km.

Je po poledni, a tak se vydáváme do vesnice na průzkum, něco koupit k jídlu, popř. si dát oběd. Na návsi je policejní stanice, autobusové nádražíčko a restaurace, kde jedí místní. Líbí se nám, tak vstoupíme. Na to, že jsme se ocitli doslova v díře, kde kojoti dávají dobrou noc, ceny tu mají jako v Meridě. Ovšem jídlo bylo opět výborné. Marťa rybí filety, já Ceviche, což je studený salát buď z ryb nebo mořských plodů. Už jsme to jedli v Tulumu a moc mi to chutnalo. Ovšem to, co jsem dostal tady, předčilo všechna má očekávání. Obsluha přede mne postavila talíř s asi půl kilem malých krevet. Jedli bychom z toho celá rodina. Nedalo se to, tak jsem s Marťou udělal výměnu za jednu filetovanou rybu.

 Projíždíme uličky tohoto ospalého zapadákova a v malých krámcích kupujeme proviant na zítra. Meloun, banány, yogurty. Na oběd si zase zajedeme na náves. Odpoledne odpočíváme, vybírám nějaké fotky, snad se mi to podaří místní wifinou protlačit. Jdu na to.

Celestún

Moře se přes noc zcela uklidnilo. Ráno je hladké jako rybník. Z Cancúnu nám zbyla ještě jedna plechovka tuňáka, tak jí posnídáme s kukuřičnými lupínky. Pozorujeme pelikány, kterých je tu jako kachen na Vltavě. Už nám tahle exotika nepřijde nijak vyjímečná.

Včera se tu kromě nás ubytoval ještě manželský pár z Argentiny. Marťa se s pánem seznámila hned po ránu, kdy spolu řešili, že neteče voda. Tedy, on to řešil, Marťa jen probudila majitele, který to dal hned do pořádku. Pak přišla řeč na to, jestli dnes plánujeme také vyjížďku za plameňáky. Prý se dá jet někam po moři tři a půl hodiny nebo za městem najmout člun na řece. Představa, že jedu na těch bárkách, co tu jezdí po moři někam tři a půl hodiny, mne děsila. Naštěstí pán, Javier, byl na tom asi podobně a tak se zeptal, jestli si nezaplatíme člun na řece společně, že nás to vyjde levněji. Dobrý nápad.

V devět už jsme na molu za městem, kde je člunů snad dvacet. Tady se kupují lístky v pokladně, hodinu a půl trvající vyjížďka stojí 1200 Pesos za člun. Jako grupu nás prý vezmou minimálně šest. My jsme jen čtyři. Když jsem parkoval, vedle mne parkovali také kluk s holkou. Martina to překládá Javierovi a vracíme se zpátky k pokladně, najít je. Kluk už platí. Všichni k němu běžíme a Javier ho zastavuje. Kluk je vykulený, co se děje. Je to amík s Italkou a domluvíme se. Každý z nás platí 200 Pesos. My jsme rádi, Američanovi je to asi jedno.

Plavíme se po řece kolem mangrovníků, dokonce i mangrovníkovým tunelem, všude vodní ptactvo, jeden krokodýl, měřil s ocasem tak metr a prý je mu šedesát let a kdyby se nepohnul, tak bychom snad ani nevěřili, že není umělý. Historky o tom, co žije kolem řeky v rezervaci, oceloti a prý také tygritos, turisté snesou hodně. My jsme ale přijeli pozorovat těch tisíce plameňáků. Konečně zajíždíme do laguny, kde se to už z dálky červená a růžoví. Tisíce jich tedy opravdu nejsou, byla jich možná tak stovka, ale přijeli jsme k nim na deset metrů. Živí se tu larvami krevetek, které obsahují červené barvivo, proto jsou ptáci tak zbarvení. Nakonec jsme ještě odvezeni do malé biorezervace, kde se projdeme po dřevěných lávkách nad průzračnou vodou s akvarijními rybkami, ještě jednou projedeme mangrovníkovým tunelem a vracíme se zpátky. Rozloučíme se a jedeme si koupit nějaké ovoce.

 Nakupovat jako místní je výhodné. Pořizujeme čtyři banány, dvě manga, čtvrtku melounu a kilovou papáju za 40 pesos. A to se vyplatí! To by mělo být naše dnešní celodenní jídlo. Musíme trochu hubnout a zatím nejsme schopní odolávat místním pokrmům. Mexičani, zdá se, pořád jenom jedí a také štíhlého Mexičana nevidíme. Vše zapíjí Coca Colou a pak odpočívají. Asi bych si zvykl. Raději však dnešní odpoledne věnuji plavání v moři a trochu slunění. Marťa se taky sluní a čte nějaký holčičí románek v angličtině. Tak jí pomalu a nenápadně opouštím a odpočívám na pokoji. To slunění mě hóódně vyčerpalo. Prodřímu celé odpoledne až do večera. Ale byla to dřina! Začalo pršet.

Uxmal

     Včera jsem usnul jako špalek. Když jsem se ráno probudil, honem rychle jsem nevěděl, kde vlastně jsem. Po chvíli tupého zírání se mi vrátila paměť a připomenul jsem si, že v 8,00 chceme být na otvíračku v Uxmalu. To se nám podařilo. Byli jsme první. U pokladny nás sice dostihla tlupa asi čtyřiceti Poláků, ale průvodce je zaměstnal přednáškou hned u vchodu. Celému areálu dominuje tzv. Kouzelníkova pyramida. Je zvláštní tím, že má kulaté rohy. Je krásně zrekonstruovaná, ostatně jako vše v této mystické lokalitě. Uxmal byl rekonstruován pod záštitou Unesco a je tu opravdu na co se dívat. Nafotil jsem zde nejvíc fotek ze všech památek, které jsme navštívili. Na hlavní pyramidu Temple Mayor se dá vystoupat po příkrých schodech a naskytl se nám tu pohled na celé prostranství se všemi stavbami i na nekonečnou, neprostupnou džungli, kam až oko dohlédne. Zdržíme se tu dvě hodiny a s uspokojením nasedáme do auta. Vstup stál 200 Pesos pro jednoho.

Nyní nabíráme směr Merida, hlavní město státu Yucatán. Silnice jsou velmi slušné, kolem poledního jsme na místě. Trochu se motáme, než se dostaneme do historického centra, kde na 62. ulici najdeme městské hlídané parkoviště za 10 Pesos na hodinu. Pár metrů od něj Čínské bistro, kde poobědváme to, co známe. Prohlédneme si centrální náměstí Zócalo, nejstarší dům, ve kterém je banka a palác guvernéra, kde je nyní radnice. Palác je skvostný a to 16. století dýchá z každého schodu. Trocha osvěžení a po druhé hodině odpoledne jedeme dál, na nejzápadnější část Yucatánu, do městečka Celestún. Než se z Meridy vymotáme, párkrát si vyžádáme pomoc publika a vždy nás dobře nasměrují se slovy, že nemůžeme zabloudit. To nás neznají. Vždy ukazují před sebe se slovy: „diréčo, diréčo, diréčo!“, což zní jako rovně a taky to rovně je, ale podle slovníku je to doprava! Zatím to chápeme tak, že „diréčo“ je prostě „diréčo“.

Silnice do Celestúnu je jako podle pravítka, frčime devadesátkou, sem tam se objeví nějaké auto. Stále mezi džunglí, občas nějaký ranč, přes cestu přeběhne leguán nebo nosál. Leguánů jsme si užili v Uxmalu. Tolik jsme jich v životě neviděli. Vyhřívali se všude na kamenech a vždy nás bedlivě sledovali. Ale zpátky k Celestůnu. Chceme se zde dostat na plavbu na řeku Celestún, kde má být v nějaké deltě velká kolonie plameňáků. Tady jim říkají flamenco's. Nejdřív se ale musíme ubytovat. Městečko není velké, ubytovacích kapacit malých hotýlků je tu dost, ale většina, jako by byla po sezóně. Mají zavřeno. Hledáme, hledáme, pak na pláži objevíme hotel San Julio. Z ulice nevypadá nic moc, ovšem je přístupný i z pláže, pokoje jsou v přízemní budově do tvaru U a uprostřed altán, kde je hezké posezení s výhledem na moře a hlavně signálem Wifi. To se nám líbí, jenže nikdo tu zase není. Já bych šel dál, ale Marťa se začíná ptát v ulici a lidé vychází z domů, aby nám ukázali, kde je recepční. Z dílny vedle hotelu vyleze chlapík s montážním klíčem v ruce, opravdu vypadá jako nějaký montér, a přikývne na volné ubytování. Ptáme se na cenu a hlásí, že 350 Pesos. No to je naše cena! Teď ještě ten pokoj vidět. V téhle kategorii, která nám stačí, pokoj nemá chybu. Má i pro nás nadbytečnou supermoderní televizi. Bereme bez komentáře a dokonce zvažujeme, že tu zůstaneme dvě noci, protože pláž je čistá, moře bez řas, písek posetý mušlemi v tisících kusech. Jako obvykle opravím záchod, aby splachoval, a už nám nic nechybí ke štěstí.

Po večeři, grilované rybě, na náměstí, kde se prohání tuktuky jako v Šanghaji, koupit ještě antimosquitos ve spreji za 40 Pesos na zítřejší deltu a můžeme jít bydlet. Moře je klidné, ani není slyšet, i když je od nás jen 20 metrů.

Chitzen Itzá

Je neděle 8.3.2015 a my opouštíme malebný hotel Stardust Inn brzy ráno, abychom byli v 8,00 na otevření areálu Chitzen Itzá. Jan Werich o tomto místě mluvil jako o „čičenicá“ a nebyl daleko od správné výslovnosti. Na parkovišti jsme mezi prvními, dnes máme správný čas, protože včera si Marťa vzpoměla a v Oxxo jsme se zeptali. Samozřejmě, že tady je zase jiné časové pásmo, a tak jsme vraceli hodinky o hodinu zpět.

Parkoviště stojí 30 Pesos, vstup pro jednoho 220 Pesos. Vcházíme s prvními návštěvníky a prodejci suvenýrů. Celý areál je mezi stromy, tak je tu příjemné klima. Jdeme rovnou k největší Kukulkánově pyramidě. Stojí na volném prostranství a je obrovská a z pohledové strany hodně zachovalá. Nyní máme možnost jí fotit bez lidí kolem. Za hodinu to tu bude jako na pouti. Na žádné památky se tu nedá vstoupit, vše je ohrazeno, ale nevadí to. Park kolem je udržovaný a opravdu stačí se jen dívat.

Zastavujeme se také u jednoho prodejce a vybíráme nějaké dárky. To, co se nám líbí je sice za „good price“, ale my budeme smlouvat. Nakonec jsme nakoupili za cenu o 55 procent nižší, a to jen proto, že rozhovor vedla Marťa v angličtině a překládala prodejci, co říkám. Vypadalo to asi takto:

Já: „Marťo, vždyť už jsme to usmlouvali dost.“

Marťa na prodejce: „Můj muž říká, že už řekl poslední slovo.“

Prodejce: „Přidejte 50 Pesos a domluvíme se.“

Já: „Mě je jich líto, celý den tu stojí ve vedru..“

Marťa na prodejce: „Můj muž říká, že to zboží nemá takovou hodnotu, že ho jinde můžeme koupit levněji.“

Prodejce: „Dobře, souhlasím.“

Když odcházíme z areálu, proti nám se valí davy turistů, kteří přijeli autobusy cestovních kanceláří. My pokračujeme dál, chceme ještě navštívit velkou cenotu Ik Kil, která je od Chitzen Itzá jen pár kilometrů. Na parkovišti jsou již dva autobusy, tak to nebude ještě tak zlé. Tahle cenota je jedna z největších a je to ta z propadlým stropem. Plaveme v podzemní jeskyni a díváme se na nebe a opět máme štěstí. Většina lidí právě odchází, tak je nás tu jen pár. Vstupné do cenoty je 70 Pesos, jsou tu převlíkárny, venkovní sprchy, restaurace, hotel, prodejna suvenýrů a místních likérů. Prostředí čisté, udržované a bezpečné.

Před polednem se ještě zastavujeme u prodejce freshů v Pisté, kupujeme litr ananasu a litr mix ovoce a jedeme směr Merida, protože chceme do večera dojet do Uxmalu, dalšího a pro nás posledního plánovaného archeologického místa s mayskými pyramidami. Vrchní navigátor Marťa má k dispozici pouze hrubou, orientační mapu Yucatánu, přesto vymyslela zkratku mimo hlavní tah. Projíždíme městečky a vesničkami a vidíme ten pravý Yucatán. Polorozpadlá stavení, chýše, vedle nich téměř luxusní haciendy, obyčejní lidé, kteří na nás mávají. Zatím nemáme žádné negativní zkušenosti s Mexičany. Jsou ochotní, vstřícní, snaží se pomoci. Jen ta jazyková bariéra..., ale stačí pár slovíček, oni to kvitují a někdy i sami začnou trochu anglicky. Spousta mužů, ale i jedna žena, nám již říkala, kolik let pracovali někde v USA. Při troše štěstí se tedy vždy najde někdo, kdo srozumitelněji komunikuje. My asi štěstí máme, protože už mě dvakrát posral pták. Včera i dnes.

I když v autě občas klimatizujeme, slunce hodně hřeje, potřebuji se projít, protáhnout. Zastavujeme v městečku Oxkutzcab. Většina takových názvů je pro nás nevyslovitelná, o to hůř se nám komunikuje s místními. Nicméně v Oxkutzcab to žije. Na náměstí nedělní trhy, ženy v tradičních bílých vyšívaných šatech, ale jen ta starší generace, mladí už nosí džíny. Nakukujeme do jedné z kantýn, ceny jídel ještě poloviční než v Pisté. Necháme se pozvat paní majitelkou a objednáváme si Taco's s nadrobno sekaným vepřovým masem. Jsou to zase ty placky z kukuřičné mouky, ale tyhle jsou jak vata. Pikantní zelená omáčka, limetky, no byla to lahůdka a stála nás dohromady za 6 Taco's 48 Pesos. Tohle Mexiko se nám líbí.

 Do Uxmalu (Ušmal) přijíždíme v půl páté. Domnívali jsme se, že je to městečko, ale je to jen zóna archeologica, před kterou je pár luxusních hotelů. Navíc už dovnitř nepouští, protože mají jen do pěti. Jedeme si najít nocleh do 15 km vzdáleného městečka St. Elena a po chvíli zakotvíme v hotelu Chacmool na hlavní silnici. Za pokoj chtějí jen 350 Pesos a je opět prostorný. V ostatních ubytovacích zařízeních v St. Eleně jsme se nedostali pod 700 Pesos, ubytování económico je obsazené, někde se tu prý běží nějaký maraton. Asi nějací fajnšmekři, v těch 40 stupních. V našem hotelu je sice levné ubytování, ale jídlo trochu dražší, tak si dáme jen kávu a talíř ovoce a jdeme na kuťe. Jsme po té cestě zase nějak ušmodrchaní. 

Cobá

Noc v campu Mecoloco Inn byla klidná a příjemná. Matrace sice byly „péráky“, tak při každém pohybu to vrzalo, ale do okna se sítí nám vál vánek od moře, tedy jsme se ani nezapotili. Ráno jsme posnídali tuňáka v konzervě, kterého jsme včera koupili v Oxxu za 20,- Kč a jak nám chutnalo, panečku! Kolem deváté opouštíme Cancún, to předražené místo a vydáváme se naším vozítkem směrem na Cobá, což je další z významných mayských památek. Silnicí je to směr Merida, jen je potřeba hlídat neplacenou silnici. Je označena „liberta“. Vyjíždíme z Cancúnu, provoz není nijak silný, přesto jsem ještě nerozkoukaný a tak dodržuji všechny předpisy, včetně toho, že jsme připoutaní. Místní samozřejmě jezdí jinak. Náhle mne po levé straně předjíždí blikající policejní motorka a policista ukazuje, ať jedu ke straně. Po různých přehlídkách síly mexických policejních složek se mi fakt ujíždět nechtělo.

Zastavím na kraji, zapnu výstražná světla a zůstáváme připoutaní sedět. Policista přichází ze strany spolujezdce, chce licenci a řidičák. Snaží se nám vysvětlit, že jsem překročil rychlost. Blbost. Děláme, že moc nerozumíme. Když nezabírá rychlost, vysvětluje, že jsme jeli na červenou. Zase blbost, zase děláme, že nerozumíme a usmíváme se. Mluví něco o pokutě, razantně oba odmítáme jakýkoli přestupek. Ptá se anglicky, odkud jsme. „Republika Čéka!“ To, spolu s odmítáním diskuze na téma porušení předpisů nějak zabralo a propouští nás s otcovským upozorněním, ať jedeme pomalu. Zkusil to a myslím si, že kdybychom nebyli připoutaní, že by to tak jednoduché nebylo. Nicméně od té chvíle jezdím raději o 10 km menší rychlostí, než je povoleno a zatím je max. povolená rychlost 90 km, v obci 50 km a stále mám oči vzadu, jestli za mnou nejede policejní hlídka.

Silnice je dobře značená, sjíždíme z hlavního tahu a jedeme okreskou na Cobá. Asi v polovině cesty zastavujeme u poutače Punta laguna. Proč se nepodívat? Vstup je 120 pro jednoho bez průvodce, s průvodcem 240 Pesos. Průvodce si nebereme a jdeme sami. Je to malá procházka rezervací s jednou malou cenotou, opičáky v korunách stromů a velkým jezerem, kde se dá projet na kánoji. Cenoty jsou přírodní útvary, podzemní jeskyně, u kterých se propadl strop nebo jeho část a jsou zatopené. V těch velkých se dá i plavat. Tato je malinká a hodně hluboká, leze se do ní po provazovém žebříku s jištěním. Tam nelezeme. Jdeme k jezeru, kde nikdo není, tak si zaplaveme v průzračné a teplé sladké vodě, osušíme na slunci a při cestě zpět pozorujeme opice.

Kolem 13,00 přijíždíme do zóny archeologica v Cobá. Zaplatíme 50 Pesos parkovné a 64 Pesos vstup pro jednoho a jdeme do areálu. Opět je to jedno z těch příjemných míst mezi stromy, kde náhle vystupují ruiny mayských staveb či pyramid. Přibližně za 1,5 hodiny jsme zpátky na parkovišti a dáváme si výborný fresh z manga za 30 Pesos. Vynikající, jenom mango.

Při placení zjišťuji, že vlastně nemám skoro žádné peníze a musíme tankovat. Ptáme se v informacích na bankomat ATM a dozvídáme se, že v Cobá žádný není. Buď v Tulumu nebo Valladolid. Naštěstí Valladolid máme na cestě do Chitzen Itzá. Ještě získáváme informaci, že asi 6 km od Cobá za jezerem jsou tři velké cenoty, Chooc-Ha, Tankach-Ha a Muitun-Ha. To si přece nenecháme ujít, navíc, když se tam dá dojet jen autem. Cestu najdeme po chvíli, na odbočce k cenotám je budka a v ní pokladna. Vstup do každé z cenot je 55 Pesos. Dohromady na všechny nemáme, a tak se ptáme pokladního-hlídače, která je nejlepší. Poradí nám, že nejlepší a největší je Tankach-Ha. Kupujeme vstupenky a po pár desítkách metrů jízdy přijedeme ke stanovišti, kde jsou sprchy a převlíkárny. Není tu moc lidí, jen tři auta. Před vstupem do podzemní jeskyně se převlíkáme do plavek, musíme se osprchovat a sestupujeme asi 15 m do podzemí. Nádhera! Krápníková jeskyně o velikosti hangáru s křišťálově průzračnou vodou, zřejmě i s velkou hloubkou, odhaduji min. 10 m. Je tu pár turistů, ale po chvíli odchází. Zůstáváme jen my a pár s holčičkou. Je ticho. Plaveme a pozorujeme stěny jeskyně i hloubku pod námi. Lítá zde netopýr, ve vodě jsou malí sumečkové. Krápníky jsou nasvíceny, ze stropu kape voda. Klima je tu vlhké a teplé, voda příjemně chladná. V tom kontrastu teplot si ten chlad vody uvědomíme, když asi po hodině vyjdeme opět na povrch. Tak jsme se ochladili, že se nám zdá i venku chladno, přesto že je min. 35 stupňů.

Vracíme se přes Cobá směrem na Chitzen Itzá, což je další významné místo s mayskými pyramidami. Tam půjdeme zítra hned ráno. Dnes se ubytujeme někde poblíž, Martinka má informaci z blogů, že nejlepší to bude v Pisté, což je asi 3 km od Chitzen Itzá. Do Pisté přijíždíme před setměním, ale ještě je světlo. Ubytování za 900 Pesos ignorujeme, ignorujeme i za 500, už bychom snad vzali za 450, ale nepovolím. Opět máme štěstí a přicházíme do hotelu Stardust Inn, který z venku vypadá jako komunistický kulturní dům. Za prostornou recepcí se však otvírá átrium s bazénem, kolem něhož je patrová budova hotelu s ochozem. Kolem bazénu palmy a zdobný kovový zahradní nábytek. Před třiceti lety to musel být extra luxus. Dnes je na všem vidět, že to má nejlepší léta za sebou. Ale je tu čisto a velmi příjemný personál. A cena za pokoj? 350 Pesos! Vlastní sociálka, TV, klimatizace, spousta prostoru a dvě manželské postele. Okamžitě bereme.

 V Pisté se opravdu dobře jí. Přímo v centru na náměstí objevíme restauraci se sezením na ulici, kde mají místní kuchyni za 60 Pesos. Před tím jsme neodolali ovocnému freshi, opět za 30 Pesos, ovšem byl to litr rozmixovaného ananasu! Mě by to k večeři stačilo, ale Martinka byla po těch dnešních zážitcích nějak vyhladovělá.  

Cancún

Dnes je pátek 6. března 2015. Ráno vstáváme v 7,10 hod., abychom stihli snídani od 7,30 hod. Je nám divné, že lidé už snídají, ale na to, že je vždy vše trochu jinak, už jsme zvyklí. Po snídani vyrážíme opět na kolech do 4 km vzdálené zóny Tulum, abychom se pokochali mayskými památkami. Slunce už je vysoko a teplota šplhá ke 40 stupňům. Na kole žádný med. V 9,00 už jsme před pokladnami, kam se valí davy turistů přijíždějících autobusy z hotelů. Jsme překvapeni tolika lidmi. Vstupné je 64 Pesos.

Tulumská zóna archeologica je takový malý parčík, kde se chodí po vyznačených cestičkách mezi ruinami. Asi jedinou zvláštností je, že se nachází na útesech nad mořem a je to ojedinelé, protože nikde jinde mayské památky u moře nejsou. Tady je to prý proto, že Mayové očekávali příchod bohů z moře. Nejsme fajnšmekři na mayské zříceniny tohoto typu, je tu přeplněno, k ničemu se nedá přiblížit, navíc projít celý areál zabere max. třičtvrtě hodiny. Vracíme se zpět ke kolům, po cestě si všimnu leguánka a před kolem se mi plazí asi metrový had, taková mexická užovka.

Na hostelu jsme za půl hodiny. Máme spoustu času, tak se pomalu balíme, sprchujeme, upřesňujeme plány. Ve 12,00 se odhlašujeme a po chvíli se domlouváme, že ušetříme za taxi na autobusový terminál ADO asi 50 Pesos, že to dáme pěšky. Víme, že by nám to mělo zabrat zhruba půl hodiny. Autobus do Cancúnu nám jede ve 13,30. Ve 13,00 jsme v cíli. Trochu schvácení z toho tepla, ale v čekárně je příjemně. Ve 13,28 jsem nervózní, že tu nejsou žádní turisté ani žádný bus. Nad pokladnami jsou dvoje hodiny a ještě jedny digitální. Jsou blbě, jen jedny správně. Přesto se na ně zaměřím blíž. Pod jedněmi je napsáno, že ukazují čas v centrální oblasti, pod druhými, že ukazují čas v Qroo, což je asi zdejší pásmo. Aha, tak nemají to blbě, to mi jsme Lady a Tramp, co jedou podle centrálního čas, který je o hodinu zpět! Teď mi to s hrůzou dochází. Náš autobus už odjel před hodinou!

Vysílám nejschopnějšího člena naší výpravy, Martinku, aby šla ze sebe udělat tydýta k pokladně. Pokladní byl prima. Se smíchem nám prodal nové jízdenky na 15,15 a dal nám 50ti procentní slevu. Takže jsme zaplatili dalších 220 Pesos. Dopadlo to dobře, Do Cancúnu se dostaneme včas, abychom stihli, co potřebujeme.

Na letišti nás autobus vypustí po 17,00 a my na nic nečekáme a vydáváme se do haly hledat přepážku letecké společnosti Volaris, jejíž letenky do Mexico City jsou podle Internetu nejlevnější. No nejsou. Přišli by nás na téměř 8000,- Kč. Opouštíme přepážku a koukám k vedlejší společnosti InterJet. Zkoušíme to u nich a máme štěstí. 18.3., kdy nám letí letadlo do Paříže před půlnocí, přiletíme s nimi z Cancúnu do Mexico City po 20,00. Letenky jsme pořídili jednu za 1200 Pesos. Tak hlavně nepodělat časy při přesunech z pásma do pásma!

Další dnešní úkol je půjčit si zde na letišti u společnosti Europcar auto. Je tu mnoho společnosti, vč. Hertze, ale my jsme si vytipovali na netu tuto společnost pro příznivé ceny i službu. Půjčovnu nacházíme po doptání a malé auto na deset dní mají. Je to Hyunday, nový vůz, jednoduché provedení s klimatizací, bez posilovače řízení. Cena za deset dní je 3040 Pesos, 500 USD depozit. Kilometry neomezeně, pojištění. Mám mezinárodní řidičák, tak formality proběhnou bez problému za pomoci výrazných komunikačních schopností Marti. Ti chlapi jí prostě zobou z ruky. Já tam v podstatě jen stál jako její osobní šofér.

Opouštíme letiště, teď jsme na deset dní pány svého času i prostoru. Za autobusy bychom možná utratili víc. Vydáváme se směrem na Puerto Juaréz, někde tam poblíž se má nalézat camp, kde máme zamluvenou chatku přes booking.com. Cena úžasná, jen 220 Pesos. Je to pořád po pobřeží a jmenuje se to cabaňas Mecoloco Inn. Dojíždíme se setměním a ubytováváme se ve velké chatce s vlastní sociálkou. Nejlepší léta už to má za sebou, ale je to v přírodě a u moře. Lidé tu mají karavany a na fotkách jsem viděl, že se tu dá i stanovat.

Je čas jet na večeři, nic jsme vlastně nejedli, jen banán a mandarinku. Hledáme na pobřeží nějakou vhodnou restauraci, ale jsme v Cancúnu! Z jedné restaurace musíme odejít už od stolu, když se dozvíme, že rybí polévka stojí 130 Pesos. A to byla obyčejná plážová knajpa. Jedeme dál, všude samé hotely z cenou ubytování i 23tis. Kč za noc. Odtud musíme hned zítra vypadnout, tohle není pro nás. Zastavuji u marketu Oxxo, což je místní řetězec, a nakoupíme si jídlo za 200 Pesos i s cigaretami. Před marketem stojí paní s kastrolem a u ní se zastavují taxikáři a místní. Prodává Coládu, což je takový bramborový knedlík, ale z kukuřičné mouky, zabalený v kukuřičném listu a plněný kuřecím masem. Nevěděli jsme to, doptali jsme se. Stojí jen 12 Pesos. Povečeřeli jsme tedy na stojáka a bylo to i chutné. Za chvíli přistálo pře marketem auto, kde babča otevřela zadní haubnu a tam měla malou pekárnu a všelijaké sladké pečivo. Tomu jsme odolali a vracíme se do Campu, s dobrým pocitem, že na nás si nepřijdou. V Cancúnu je prostě draho.

Pozn.: Mám auto zaparkované před obchodem, nakupujeme a najednou vidím, jak se auto rozjíždí směrem do silnice. Vybíhám z obchodu, rozhodnut zastavit ho svým tělem a když už se pod něj skoro vrhám, zjistím, že v něm sedí nějaký chlap! AHA! To není moje auto! Řidič byl vyděšený, já teda taky. Musím si na to naše vozítko zvyknout.