Návrat do Cancúnu

      Naše poslední dny cestování vždy věnujeme odpočinku. Inlakech je místo, které k tomu vyzývá. Neděláme nic, nikam už nic neplánujeme, dopoledne strávíme sami v bazénu a pomalu přivykáme mysl na návrat do reality. Poslední dva dny se přesuneme do Cancúnu, jen kousek od místa, kde už jsme nocovali. Vybral jsem na booking.com malý hotýlek na samém kraji města směrem na Punto Sam. Je přímo proti Isla Mujeres, který již dávno není romantickým rybářským ostrovem a jmenuje se Mayambe Private Village. Na Isla Mujeres dnes denně míří stovky turistů a ostrov je přeplněn hotely. To už není romantika, ale továrna na dolárky.

     Před polednem opouštíme Inlakech a přesouváme se do Cancúnu. Federální silnice je asi jako naše D1 a z Tulumu jsme v cíli asi za dvě hodiny. Po cestě se ještě zastavujeme v delfináriu, kde se dá plavat s delfíny. Jen se informujeme, mají ceny v USD a přeci jen, být v bazénu s dalšími dvanácti lidmi a jedním delfínem asi 30 minut za skoro 200 USD pro jednoho, to se nám zdálo trochu moc. Vesměs veškerá lákadla pro turisty, jak využít volný čas, se nám tu zdají šitá na míru pro turisty z USA. Nízkonákladový cestovatel naštěstí stejně moc volného času nemá. Delfíny tedy někde jinde a jindy.

V Mayambe, kde jsou jen čtyři pokoje, máme objednaný ten největší a nejlepší. Má víc jak šedesát metrů, uzavřenou terasu 5x5m s výhledem na moře. Nebyl nejlevnější, ale v poměru k cenám na pobřeží v Cancúnu jsme spokojení. Jsme mimo hlavní ruch, pláž a bazén v podstatě jen pro sebe a o terase ani nemluvím. Skromná snídaně je v ceně, v podvečer nasedneme do auta a sjedeme do města něco ulovit. Už opravdu jen lenošíme, Marťa chytá bronz, já využívám wifi do sytosti.

     Na naší překrásnou terasu se z pokoje vychází velkými prosklenými zašupovacími dveřmi, které jsou ještě zdvojeny druhými, se sítí proti komárům. Uprostřed sítě je nalepený kříž, aby náhodou někdo v silném slunečním jasu síť nepřehlédl a neprošel. Ráno, když odcházíme na snídaní, Marťa nadšená terasou a pohledem na moře, prošla. Prošla tak, že celé křídlo vyšlo na terasu s ní! Tak jsem tentokrát neopravoval WC, ale posuvné dveře. Budu muset příště na cesty přibalit i nějaké základní nářadí, štípák na nehty je nedostačující.

Zítra, ve středu 18.3.2015 na letišti v Cancúnu vrátíme naše milé, malé autíčko. Zhruba za dvě hodiny nasedneme na let do Mexico City a před půlnocí místního času odletíme do Evropy, přes Francii do Prahy. Prý je tam zima, ale první jarní den je za dveřmi. Tak adios, Mexiko!

Návrat k Tulumu

     Naše cestování podléhá neustálému operativnímu plánování dalších dní. Vzhledem k tomu, že ceny v Cancúnu, Playa del Carmen, Isla Mujeres a vůbec v téhle oblasti jsou tak nehorázně vysoké, a že je tu doslova hlava na hlavě, rozhodujeme se, že se vrátíme k Tulumu a najdeme autem příjemnější pobřeží. Rychle se připojuji na booking.com a líbí se nám ubytování asi 8 km od Tulumu, areál cabaňos vystavěných kolem velké cenoty v džungli. Jmenuje se Inlakech Cenote & Hotel a noc je za 50 USD. Plánujeme zde strávit 2 noci, pokud se nám to bude líbit, a pak se vrátíme do Cancúnu, odkud to máme už blízko na letiště. Zároveň se rozhodneme, že po cestě z Isla Holbox to projedeme skrz letiště v Cancúnu, abychom si prodloužili půjčení auta až do konce. Přeci jenom, auto je svoboda, benzín tu stojí málo, cestovat autobusy apod. už se nám nechce, finančně to pro dva vyjde možná dráž.

Z Holboxu, po dopoledním užívání si v teplém moři, odjíždíme trajektem ve 13,00 a v 15,00 už jsme na letišti. Vše proběhne hladce, prodloužení půjčení auta nás stojí 600 Pesos. Uháníme dál na Tulum, abychom dorazili k cenotě ještě za světla, protože nemáme podrobnou mapu a budeme se muset ptát. Marťa je pečlivý navigátor, celou dobu, co jezdíme po Yucatánu, si vystačí s takovou orientační silniční mapkou pro turisty. Zatím víme jen to, že sjezd k našemu ubytování leží na silnici 109 z Tulumu směr Cobá. I to se nám podaří skvěle, za pomoci ochotného policisty. Po 109. však jezdíme sem tam a vypadá to, že to, co hledáme, zde snad vůbec není. Ani místní nám neumí pomoci, protože to neznají. Pak se Marťa podívá pořádně na booking list a zjistí, že se celou dobu ptáme na In Lake místo Inlakech. To první je v angličtině „inlejk“, zatímco to správně je ve španělštině „inlakeš“. Jenže už se začíná stmívat. Zastavujeme u skupinky chlapíků nasedajících zrovna do auta a jeden z nich nám chce ochotně hodně pomoci. Přes svůj mobil propojí náš notebook s Internetem a snaží se dovolat na číslo do recepce. Telefon však nefunguje. Začínáme mít podezření, že jde o podvod. Díky připojení však upřesníme informace na mapě a zjišťujeme, že na odbočce k Inlakechu už jsme byli, ale nějaký domorodec nám řekl, že tam žádný hotel není. Navíc, cesta byla jako do lomu, tak jsme to obrátili. Teď jsme se vrátili. Tma jako v ranci, džungle kolem, výmoly a kamení. Po 2,5 km se objeví náš areál. Tak tohle bychom nečekali!

 Na recepci nás uvítá žena přátelským „hola“ a pak přidá „dobrý den“. Je to Slovenka, v Mexiku žije 13 let a je také ráda, jako my, že si můžeme popovídat v rodných jazycích. Areál je luxusní. Obrovská cenote uprostřed, kolem cabaňos, bazén, malá restaurace, kde uvaří až do 22,00. Samotná cabaňos je také luxus. Postel s moskytiérou, vonná tyčinka a svíčka na stole, spousty prostoru,, veranda s houpacími lehátky, čisté linie a wifi, která běží i když ležím v posteli. Venku vše upravené, cestičky osvícené solárními lampičkami, obloha zářicí Mléčnou dráhou. Tak tady si to užijeme!

Isla Holbox

     V Dzilam de Bravo trávíme dvě noci. První večer usínám s myšlenkami na zločinnost v Mexiku, protože jsme si přečetli na netu zprávu o tom, že mafie na jihu země usekla hlavu kandidátce na starostku. Za poslední rok je pohřešováno přes stotísíc lidí a několik desítek tisíc jich bylo zavražděno drogovými kartely. Po setmění si uvědomuji, že jsme tu na konci světa a probírám různé varianty rychlé evakuace. Druhý večer začal mnohem klidněji. Podle předpovědi se měly objevit bouřky, ale silné blýskání pozorujeme jen v dálce nad mořem. Je to mysteriózní podívaná. Ukládáme se ke spánku s tím, že se živly vydovádí jinde. Marťa ještě rychlými kočičími pohyby zlikviduje posledního komára a usíná, jako vždy, okamžitě. Já naslouchám větru, který se mi zdá, sílí. Během půl hodiny se ocitáme uprostřed tropické bouře a oknem pozoruji, jak orkán ohýbá palmy. Nevím, jak ty chýše staví, ale drží. Vichr nám profukoval skrz pokoj a já pozoroval střechu z palmového listí nad sebou, jestli neuletí. Neuletěla! Řev orkánu byl děsivý, opět jsem byl v evakuační pohotovosti, a Martinka klidně chrněla vedle mě. No, spát se v tom opravdu nedalo! Asi po třech hodinách přešla bouře do vytrvalého deště, vítr se utišoval a já konečně usnul.

Naši bambusovou cabaňos opouštíme v pátek v devět ráno a máme namířeno na Isla Holbox, což je nejsevernější část Yucatánu, je to takový „ocásek“, poloostrov na severovýchodní špici pevniny. Zabukoval jsem ubytování v hotelu Golden Paradise Beach. Je na konci pláže, stranou od ruchu centra ostrova. Byla to dobrá volba za 1.200,- Kč za noc, což se mi zdálo hodně, ale jak se ukázalo, ceny ostatních ubytovacích kapacit lezly min. nad 2.000,- Kč. Navíc, když jsme zde chtěli prodloužit pobyt o další noc, vše bylo obsazené. Turistů sice minimálně, ale všude obsazeno?

 Abychom se dostali na Holbox, musíme dojet do místa, které se jmenuje Chiquila. Odtud jezdí trajekt na ostrov. Auto necháváme na hlídaném parkovišti za 100 Pesos na 24 hodin u přístavu a trajekt nám jede za 15 minut. Zpáteční jízdenka stojí 160 Pesos a cesta trvá asi 40 minut. Na ostrově jezdí jako taxi něco mezi tuktukem a golfovým vozítkem, mají pevně stanovené ceny. K našemu hotelu to stojí 50 Pesos. Ubytování je příjemné, hned na pláži s výhledem na moře. Stačí sejít po schůdkách a udělat dva kroky do vody. Vydáváme se na procházku po pláži, je období, kdy jsou všude vyplavené řasy, což kazí dojem. Proč to ti Mexičani nepohrabou? Stranou od drahých hotelů objevíme místní restauraci, kde si dáme vynikající rybu, už víme, že grilovaná je ala plancha, a spokojení se vracíme, už za tmy, spinkat. Moře je klidné, na obzoru probleskávají světýlka z rybářských bárek.

Mexická kolekce - 2.část

Yaxchilán na hranicích Mexico - Guatemala

U indiánů

Tical

Tical

Tical

Tical

Tical - Guatemala

Tical

Chlupáč z Guatemaly

Konečně!

Caye Calker - Belize

Náš soukromý dock na Caye Calker

Ubytování v Tulumu

Playa Maya, Tulum - na tom nepojedu!

Ruiny Tulum

Tulum

Bydlení v Cancúnu a naše vozítko

Cobá

Cobá

Chitzen Itzá

Chitzen Itzá

Chitzen Itzá

Mayové?

Cenote Ik Kil

Ik Kil

Cestou do Pisté

Uxmal

Uxmal

Uxmal

Uxmal

..ná puťa, puťa

Merida

Merida

..copak je tam?

Centrum Meridy

Palác guvernéra, dnes radnice v Meridě

Plameňáci na řece Celestún

Krokodýl na řece Celestůn

Pelikán v Celestůnu

Dzilam de Bravo

     Včera večer se spustil velmi silný, přívalový déšť. V noci pomalu ustával, a tak se ráno probouzíme do svěžího dne. Snídáme banán, necháváme klíče v zámku a opouštíme naše příjemné bydlení na pláži. Jedeme dál, směr Progreso, což je přístav na severu Yucatánu. Tady se chceme napojit na pobřežní komunikaci a projet jí celou až do Dzilamu de Bravo, kde je konec. Po cestě podél pobřeží míníme najít nějaké přijatelné ubytování opět na pláži.

Vracíme se k Meridě, po cestě zastavujeme u čerpací stanice s obchodem Oxxo. Tyto obchody jsou otevřeny 24 hodin a je možné v nich koupit skvělou kávu do kelímku s sebou za 10 až 20 Pesos, podle velikosti. Já tam chodím na skvělé frapé. Objedeme Meridu a do Progresa je to už jenom něco kolem 40 km.

Pobřeží a pláže od Progresa jsou lemovány hotýlky, čím dál, tím měně luxusními. Zaráží nás minimální turistický ruch a často brány hotelů uzavřené na řetěz. Je to, jako bychom se ocitli kolem Máchova jezera na konci sezóny. Občas někde zastavíme, abychom se poptali, ale přestože je ubytovací kapacita prázdná, ceny jsou vysoké. Nechápeme zdejší marketing. Žádné poutače, personál se nudí a je jim jedno, jestli prosperují nebo ne. Takové ospalé Mexiko. Pokračujeme stále dál a dokonce u jedné mokřiny narazíme na hejno plameňáků. Takto se prokoušeme až do samotného Dzilamu a nakonec máme zase kliku. Těsně před touto rybářskou přístavní vesnicí nás upoutá cedule Cabaňos ecologico, které se jmenují Perla Escondido. Odbočíme ze silnice a přijedeme k něčemu, co vypadá jako hlavní budova. Mladý Mexičan, co opravdu neumí slovo anglicky, nám odkýve, že mají volno. Jdeme se podívat a je to nádhera. Dvoupatrové, bambusové cabaňos s terasou, 10 m od moře, na pokoji dokonce i lednička. Kokosové palmy na pláži, dva slámové slunečníky. Nikdo jiný tu není ubytován, v okolí je mrtvo jako v drsných příbězích z rodokapsů. Máme, co jsme hledali za 500 Pesos na noc. Kolem pobíhají leguáni. V Cancúnu by tahle romantika stála 300 USD minimálně. Sice k tomu není žádná služba, ale teplá voda teče a do Dzilamu je to 1 km.

Je po poledni, a tak se vydáváme do vesnice na průzkum, něco koupit k jídlu, popř. si dát oběd. Na návsi je policejní stanice, autobusové nádražíčko a restaurace, kde jedí místní. Líbí se nám, tak vstoupíme. Na to, že jsme se ocitli doslova v díře, kde kojoti dávají dobrou noc, ceny tu mají jako v Meridě. Ovšem jídlo bylo opět výborné. Marťa rybí filety, já Ceviche, což je studený salát buď z ryb nebo mořských plodů. Už jsme to jedli v Tulumu a moc mi to chutnalo. Ovšem to, co jsem dostal tady, předčilo všechna má očekávání. Obsluha přede mne postavila talíř s asi půl kilem malých krevet. Jedli bychom z toho celá rodina. Nedalo se to, tak jsem s Marťou udělal výměnu za jednu filetovanou rybu.

 Projíždíme uličky tohoto ospalého zapadákova a v malých krámcích kupujeme proviant na zítra. Meloun, banány, yogurty. Na oběd si zase zajedeme na náves. Odpoledne odpočíváme, vybírám nějaké fotky, snad se mi to podaří místní wifinou protlačit. Jdu na to.

Celestún

Moře se přes noc zcela uklidnilo. Ráno je hladké jako rybník. Z Cancúnu nám zbyla ještě jedna plechovka tuňáka, tak jí posnídáme s kukuřičnými lupínky. Pozorujeme pelikány, kterých je tu jako kachen na Vltavě. Už nám tahle exotika nepřijde nijak vyjímečná.

Včera se tu kromě nás ubytoval ještě manželský pár z Argentiny. Marťa se s pánem seznámila hned po ránu, kdy spolu řešili, že neteče voda. Tedy, on to řešil, Marťa jen probudila majitele, který to dal hned do pořádku. Pak přišla řeč na to, jestli dnes plánujeme také vyjížďku za plameňáky. Prý se dá jet někam po moři tři a půl hodiny nebo za městem najmout člun na řece. Představa, že jedu na těch bárkách, co tu jezdí po moři někam tři a půl hodiny, mne děsila. Naštěstí pán, Javier, byl na tom asi podobně a tak se zeptal, jestli si nezaplatíme člun na řece společně, že nás to vyjde levněji. Dobrý nápad.

V devět už jsme na molu za městem, kde je člunů snad dvacet. Tady se kupují lístky v pokladně, hodinu a půl trvající vyjížďka stojí 1200 Pesos za člun. Jako grupu nás prý vezmou minimálně šest. My jsme jen čtyři. Když jsem parkoval, vedle mne parkovali také kluk s holkou. Martina to překládá Javierovi a vracíme se zpátky k pokladně, najít je. Kluk už platí. Všichni k němu běžíme a Javier ho zastavuje. Kluk je vykulený, co se děje. Je to amík s Italkou a domluvíme se. Každý z nás platí 200 Pesos. My jsme rádi, Američanovi je to asi jedno.

Plavíme se po řece kolem mangrovníků, dokonce i mangrovníkovým tunelem, všude vodní ptactvo, jeden krokodýl, měřil s ocasem tak metr a prý je mu šedesát let a kdyby se nepohnul, tak bychom snad ani nevěřili, že není umělý. Historky o tom, co žije kolem řeky v rezervaci, oceloti a prý také tygritos, turisté snesou hodně. My jsme ale přijeli pozorovat těch tisíce plameňáků. Konečně zajíždíme do laguny, kde se to už z dálky červená a růžoví. Tisíce jich tedy opravdu nejsou, byla jich možná tak stovka, ale přijeli jsme k nim na deset metrů. Živí se tu larvami krevetek, které obsahují červené barvivo, proto jsou ptáci tak zbarvení. Nakonec jsme ještě odvezeni do malé biorezervace, kde se projdeme po dřevěných lávkách nad průzračnou vodou s akvarijními rybkami, ještě jednou projedeme mangrovníkovým tunelem a vracíme se zpátky. Rozloučíme se a jedeme si koupit nějaké ovoce.

 Nakupovat jako místní je výhodné. Pořizujeme čtyři banány, dvě manga, čtvrtku melounu a kilovou papáju za 40 pesos. A to se vyplatí! To by mělo být naše dnešní celodenní jídlo. Musíme trochu hubnout a zatím nejsme schopní odolávat místním pokrmům. Mexičani, zdá se, pořád jenom jedí a také štíhlého Mexičana nevidíme. Vše zapíjí Coca Colou a pak odpočívají. Asi bych si zvykl. Raději však dnešní odpoledne věnuji plavání v moři a trochu slunění. Marťa se taky sluní a čte nějaký holčičí románek v angličtině. Tak jí pomalu a nenápadně opouštím a odpočívám na pokoji. To slunění mě hóódně vyčerpalo. Prodřímu celé odpoledne až do večera. Ale byla to dřina! Začalo pršet.

Uxmal

     Včera jsem usnul jako špalek. Když jsem se ráno probudil, honem rychle jsem nevěděl, kde vlastně jsem. Po chvíli tupého zírání se mi vrátila paměť a připomenul jsem si, že v 8,00 chceme být na otvíračku v Uxmalu. To se nám podařilo. Byli jsme první. U pokladny nás sice dostihla tlupa asi čtyřiceti Poláků, ale průvodce je zaměstnal přednáškou hned u vchodu. Celému areálu dominuje tzv. Kouzelníkova pyramida. Je zvláštní tím, že má kulaté rohy. Je krásně zrekonstruovaná, ostatně jako vše v této mystické lokalitě. Uxmal byl rekonstruován pod záštitou Unesco a je tu opravdu na co se dívat. Nafotil jsem zde nejvíc fotek ze všech památek, které jsme navštívili. Na hlavní pyramidu Temple Mayor se dá vystoupat po příkrých schodech a naskytl se nám tu pohled na celé prostranství se všemi stavbami i na nekonečnou, neprostupnou džungli, kam až oko dohlédne. Zdržíme se tu dvě hodiny a s uspokojením nasedáme do auta. Vstup stál 200 Pesos pro jednoho.

Nyní nabíráme směr Merida, hlavní město státu Yucatán. Silnice jsou velmi slušné, kolem poledního jsme na místě. Trochu se motáme, než se dostaneme do historického centra, kde na 62. ulici najdeme městské hlídané parkoviště za 10 Pesos na hodinu. Pár metrů od něj Čínské bistro, kde poobědváme to, co známe. Prohlédneme si centrální náměstí Zócalo, nejstarší dům, ve kterém je banka a palác guvernéra, kde je nyní radnice. Palác je skvostný a to 16. století dýchá z každého schodu. Trocha osvěžení a po druhé hodině odpoledne jedeme dál, na nejzápadnější část Yucatánu, do městečka Celestún. Než se z Meridy vymotáme, párkrát si vyžádáme pomoc publika a vždy nás dobře nasměrují se slovy, že nemůžeme zabloudit. To nás neznají. Vždy ukazují před sebe se slovy: „diréčo, diréčo, diréčo!“, což zní jako rovně a taky to rovně je, ale podle slovníku je to doprava! Zatím to chápeme tak, že „diréčo“ je prostě „diréčo“.

Silnice do Celestúnu je jako podle pravítka, frčime devadesátkou, sem tam se objeví nějaké auto. Stále mezi džunglí, občas nějaký ranč, přes cestu přeběhne leguán nebo nosál. Leguánů jsme si užili v Uxmalu. Tolik jsme jich v životě neviděli. Vyhřívali se všude na kamenech a vždy nás bedlivě sledovali. Ale zpátky k Celestůnu. Chceme se zde dostat na plavbu na řeku Celestún, kde má být v nějaké deltě velká kolonie plameňáků. Tady jim říkají flamenco's. Nejdřív se ale musíme ubytovat. Městečko není velké, ubytovacích kapacit malých hotýlků je tu dost, ale většina, jako by byla po sezóně. Mají zavřeno. Hledáme, hledáme, pak na pláži objevíme hotel San Julio. Z ulice nevypadá nic moc, ovšem je přístupný i z pláže, pokoje jsou v přízemní budově do tvaru U a uprostřed altán, kde je hezké posezení s výhledem na moře a hlavně signálem Wifi. To se nám líbí, jenže nikdo tu zase není. Já bych šel dál, ale Marťa se začíná ptát v ulici a lidé vychází z domů, aby nám ukázali, kde je recepční. Z dílny vedle hotelu vyleze chlapík s montážním klíčem v ruce, opravdu vypadá jako nějaký montér, a přikývne na volné ubytování. Ptáme se na cenu a hlásí, že 350 Pesos. No to je naše cena! Teď ještě ten pokoj vidět. V téhle kategorii, která nám stačí, pokoj nemá chybu. Má i pro nás nadbytečnou supermoderní televizi. Bereme bez komentáře a dokonce zvažujeme, že tu zůstaneme dvě noci, protože pláž je čistá, moře bez řas, písek posetý mušlemi v tisících kusech. Jako obvykle opravím záchod, aby splachoval, a už nám nic nechybí ke štěstí.

Po večeři, grilované rybě, na náměstí, kde se prohání tuktuky jako v Šanghaji, koupit ještě antimosquitos ve spreji za 40 Pesos na zítřejší deltu a můžeme jít bydlet. Moře je klidné, ani není slyšet, i když je od nás jen 20 metrů.