Mexico City - podzemí

Ranní snídaně doplňuje energii a pokoj se pro nás našel. Je sice o 100 Pesos dražší, zato příjemnějsí a není tak zatuchlý. Nemá sice okno, ale můžeme mít otevřené prosklené dveře na pavlač. Vyrážíme na Templo Mayor, což jsou ruiny hned vedle Zócala, kde byly odkryty zbytky pyramidy označující střed vesmíru. Prohlížíme si ty ruiny z venku, ale nejsme fajnšmekři na „staveniště“, a tak se jen tak brouzdáme po historickém centru a hlavně vnímáme atmosféru a lidi. To je pro nás totiž na cestování to nejzajímavější, tedy kromě místních a tradičních jídel. Vracíme se zpátky na Zócalo, kde právě probíhá ceremoniál vztyčování vlajky na centrální stožár. Všude je plno policistů v přilbách a se štíty. Hotové manévry. Určitě jich tu je několik stovek. Snad jsme se do ničeho nepřipletli. Vedle katedrály nás upoutá šamanské bubnování a shluk lidí. Jdeme se podívat. Desítkami policistů jsou tu obklíčeni domorodí indiáni provádějící nějaký obřad. Je jich tak třicet. Barevné kroje, čelenky s péry, doutnající obětiny. Lidé stojí za hradbou policistů a dívají se. Ptáme se místních, proč je tu tolik policistů. Prý jsou ti indiáni problém. Víc se toho nedozvíme a tedy jsme to nepochopili. Proč? Proč taková demonstrace síly? Když indiáni dokončí svůj obřad, začínají mluvit s přihlížejícími a policie opouští své pozice a stahuje se k plotu katedrály. Místní asi vědí, našinec se diví. Do politiky se zásadně nese... Na náměstí nás odchytí nahaněči a zvou do restaurace v patře, kde se sedí na balkonku s rozhledem na celé Zócalo. Je čas oběda, něco bychom snědli, tak přijímáme. Dáváme „placku“ s masem a se sýrem, džus a kávu, která tu má všude příchuť skořice, a platíme dohromady asi 180,- Kč. Pozorovat ruch na náměstí jsme mohli grátis. Je čas se posunout dál. Víme, že na náměstí vedle McDonalda má být stánek ADO, což je autobusová společnost, se kterou chceme dál cestovat. Když ho najdeme, sedí tam sympatico cabalero, který neumí anglicky a navíc, nejde mu systém. Rozhodujeme se, že budeme muset najít nádraží, tzv. Severní, „bus centrale north“. Stejně bychom tam museli zítra a takhle si to dopředu alespoň okoukneme. Dá se tam dojet metrem. Tam chceme zakoupit jízdenky na další den, k jezeru Catemaco, a zjistit, zda je tam úschovna zavazadel. Jak se rodí plán, přidáváme ještě celodenní trip do Teotihuacanu, čímž bychom měli vyplnit zítřejší den. Kartu na MHD máme nabitou 30 Pesos, a tak se pouštíme do podzemí na stanici metra Bellas Artes. Tady ještě před sestupem Martina udělá interview se studenty v angličtině. Je to tu častý jev. O metru v MC se toho píše dost hrozného. Není to tak. Je to vynikající dopravní komplex, s přehlednou orientací, s policisty a prodavači. Jezdí od 5 a.m do 24 p.m. Je pravdou, že nemáme zkušenost s nočními přesuny, ale ve dne pro nás bylo zcela bezpečné. Vlaky na gumových kolech jezdí každých pět minut, přestupy jsou viditelně označeny. Když je dopravní špička, policie rozdělíí nástupiště naa část pro muže a část pro ženy. To aby se ženy nemuseli mačkat s muži v přeplněných vagonech, kde je to opravdu tělo na tělo. Ale není to povinnost. Mexico City žije tedy i v podzemí a je zajímavé se tam podívat. Na bus North jsme za 40 minut a opět žasneme. Nádraží vypadá jak letiště, podlaha nablýskaná jak v muzeu, asi 30 autobusových společností. Hledáme ADO a dokonce tam mají jednoho operátora, který mluví anglicky. Kupujeme jízdenku do Catemaca, vychází na 1300 Pesos, ale je i s pojištěním na cestu. Odjezd zítra ve 23,15 v Catemacu kolem osmé ráno. Podaří se nám najít centrální úschovnu, kde nám batohy uloží za 30 Pesos. Zcela na konci v levo nacházíme přepážku pro autobusz do Teotihuacanu, které jezdí každých 15 minut. Není tedy problém přijít a odjet. Jízdné je 88 Pesos zpáteční a cesta trvá asi hodinu. Zvládli jsme vše, co jsme chtěli, teda Marťa je úplný komunikační ďábel, vymámí informace i z hajzlbáby, a můžeme se vrátit zpět do hostelu. Tedy, zítra ráno se v klidu nasnídáme, vydáme metrem na autobusák, uložíme batohy, koupíme lístky do Teotihuacanu, v podvečer se vrátíme zpátky a máme čas do 23,15, než opustíme Mexico City. V metru se už vyznáme, tak jedeme až na Zócalo, odkud je to do hostelu kousíček. Po cestě se stavujeme na fresh, tam co včera. Objednáváme to samé, tentokrát nás kasíruje paní. Vím, že to bude stát 48 Pesos, tak jí podávám 50 a ona mi vrací 26 Pesos! Takže ten půllitr freshe stojí 12 Pesos! Už se nedivím, že na mě včera ten pán valil oči, když jsem mu nechal tak velké spropitné. Jo, to jsou ty jazykové bariéry. Měl jsem se víc učit.