Stránky

sobota 21. února 2015

Šťastné přistání - Mexico City

Na poslední chvíli balíme těch pár věcí, o kterých si myslíme, že je budeme potřebovat na naší cestě a vyrážíme na letiště. Martinka není zrovna moc naladěná, vypadáme na rozvod. Cokoli teď řeknu, je jinak pochopeno, tak raději mlčím. Mlčíme oba téměř celou cestu a až na letišti konečně necháváme divnou náladu za přepážkou odbavení. V Paříži jsme za hodinu a půl a máme tři hodiny na přestup do Mexico City. Dáváme to levou zadní a s důvěrou nastupujeme do letadla Mexico airlines. Čeká nás dvanáct a půl hodiny letu, přistaneme kolem čtvrté ráno místního času ve čtvrtek 19. února. Let je také bez problémů, mexický personál ochotný, je to jeden z těch příjemných letů. Krátce po čtvrté ranní procházíme celní kontrolou s povinným zmáčknutím tlačítka. Pokud se rozsvítí červená, čeká vás velmi důkladná prohlídka. Mě se rozsvítila zelená, a tak jako manželé procházíme bez kontroly rovnou vstříc novému dobrodružství. Hurá na …. WC! Oba jsme se shodli, že toalety na mezinárodním letišti v MEX nejsou reprezentativní. Uvidíme, co bude dál. Protože je hodně brzy ráno, procházíme poloprázdnou halou letiště a rekognoskujeme terén. Vydat se do města teď nevyznívá jako nejrozumnější nápad. Po všem, co jsem četl, čekám všude zločince a přepadávání. Navíc, co jsme tedy opravdu nečekali, je tu neskutečná zima. 11 stupňů? Ještě, že máme dlouhé kalhoty a mikiny. Počkáme, až se bude alespoň rozednívat. Mezitím vybíráme z bankomatu Pesos, tentokrát bez problémů, kartu jsme si nezablokovali jako ve Vietnamu. Čím více se rozhlížíme, tím méně to tu vypadá nebezpečně a Marťa už hlavně zlobí, že chce do centra. Tak začínáme hledat způsob. Taxi je zbytečně drahé, ale od pěti jezdí bus k Metru za 30 pesos. Spočítali jsme si náš osobní kurz, aby se nám to lépe přepočítávalo, a to 1 pesos – 2 Kč. Metro pak stojí 5 pesos na neomezenou dobu. Náš hostel, který jsem zabukoval ještě z Prahy je blízko u centrálního náměstí Zócalo. Tam se musíme dostat, v nejhorším mám navigaci. V automatu na zastávce busu hned u východu z letištní haly u stanoviště taxi se nám podaří s pomocí řidiče autobusu pořídit kartu na městskou dopravu, která platí i na tento bus a po páté hodině vyjíždíme. Autobus sice staví i u Metra, ale nápis na něm tvrdí, že jede i do historického centra, což je příjemné, protože tam je náš hostel. Jedeme sami jen s ostrahou nebo průvodčím, a když se mi zdá, že jedeme už nějak dlouho, jdu se zeptat svou plynou španělštinou, kde je asi tak Zócalo. Řekl jsem: „Porfavór seňor, Zócalo?“ Ještě jsem k tomu přidal pár neverbálních gest, kterými jsem naznačoval, jako kde máme vystoupit. Moje perfektní výslovnost zřejmě zabrala, neboť ten milý pán spustil vodopád slov, ze kterých jsem pochopil jen „Zócalo“. Ještě, že také používal neverbální gesta, ze kterých bylo zřejmé, že bychom měli vystoupit teď a jít takhle tam rovně. O.K., bereme bagáž a jsme venku. Tma, cizí město a zima. Stojíme u paláce Bellas Artes a opravdu, odtud je to rovně asi po 1 km na Zócalo. Cítíme se bezpečně. Na každém rohu policista, na náměstí je jich dokonce víc, než lidí v tuto hodinu. Rozednívá se. Máme nápad, že najdeme náš hostel, ověříme, zda máme opravdu jistý pokoj, uložíme si u nich prozatím batohy a vyrazíme někam na snídani. Zapínám navigaci, ale nemůžu se spárovat se satelity. Čmucháme tedy jak policejní psi a nakonec nacházíme. Recepční mluví anglicky, tak je to na Martině, tentokrát si španělsky nepopovídám. Pokoj máme za 512 pesos se snídaní a s večeří! O tom při rezervaci nebyla zmínka, jsme v příjemném šoku. Dokonce nám nabízí, že na snídani už můžeme jít dnes! Tak to teda jó! Neudržím svou radost a přeci jen dám trochu té španělské konverzace: „mučas grácias!“

Žádné komentáře:

Okomentovat