Teotihuacan

Na Bus North jsme po 10,00 a hned nám to jede. Procházíme velmi přísnou kontrolou jako na letišti včetně rentgenu zavazadel. Autobusy jsou tu luxusní, tedy i cesta do Teotihuacanu je příjemná. Asi v polovině jízdy autobus a cestující znovu prohlédli policisté. Samozřejmě se zbraněmi stále připravenými. Vybavuje se mi při tom, jak jsme v MEX šli po ulici a zrovna z nějakého obchodu odnášeli tržbu. Jeden policista ji nesl, za ním šel druhý s nataženým koltem v ruce a každého skenoval pohledem, připraven okamžitě střílet. Asi deset metrů za ním šel další s odjištěnou brokovnicí a zabezpečoval tak celé možné pole ohrožení. Myslím, že to Marťa ani nevnímala. Děje se to tady tak bezprostředně a samozřejmě mezi lidma, že bych si nepřál, abz se zrovna něco přihodilo. To je pak člověk opravdu v blbou dobu na blbym místě. Zoně archeologica Teotihuacan dominuje Sluneční pyramida a pak menší, Měsíční pyramida. U Sluneční se dá vystoupat až na vrchol. Máme opět štěstí, že zde není příliš mnoho turistů. Výstup nám dá zabrat, ale rozhled je to impozantní. V areálu jsme až do tří hodin a slunce nás nemilosrdně spaluje. Voda se dá koupit vždy v blízkosti vstupů, jinak jsou tu všude prodavači suvenýrů. Jsme utrmácení, ale se zážitky velmi spokojení. Všude čisto, pyramidy a ruiny udržované. Opouštíme areál východem u Měsíční pyramidy a musíme se po silnici vracet k hlavnímu vchodu. Po cestě se zastavujeme u místních, kteří pod plachtou s primitivní plotnou připravují tortilas, asi. Jsou to takové brčálově zelené placky, opět s masem a se sýrem. Dáváme každý jednu za 10 Pesos a pokračujeme kolem těch luxusnějších a samozřejmě drahých restaurací. My však máme radost, když podpoříme obyčejné lidi a navíc jsme mezi nimi. To je to, co chceme při našich cestách zažívat, i když máme samozřejmě nějaké hranice. Když procházíme hlavní příjezdovou silnici, opět nás lákají nahaněči, ale nejsou tak dotěrní jako v Asii. Vybíráme si opět takovou prostou restauraci jen pod plachtou, kde sedí dost místních (to bude dobré) a dáváme si opět každý po jedné tortile, tentokrát za 15 Pesos. Zase jiná chuť, jiná náplň, ale výborné. Autobus chytáme na křižovatce u hlavního vchodu a vracíme se zpátky do Mexico City na nádraží. Po cestě znovu kontrola policie, tentokrát si každého cestujícího fotí na kameru. No, alespoň se cítíme bezpečně. Kolem 17,00 jsme na nádraží a máme víc jak 6 hodin času. Chvíli se procházíme, ale co s tolika času? Projdeme až na konec haly a vycházíme ven. Kousek přes ulici je příjemné bistro, kde mají poloviční ceny než v hale, tak se necháme vtáhnout na kafe. Za chvíli nás stejně personál vystavuje nabízení jídel, a protože Marťa je vždy připravena ochutnávat, objednáváme. Sice nevím co, rozumím jen tortilas, na ostatní říkám „si“. Bylo to chutné, jedna tortila byla plněná nějakým obsahem, co nám připomínal kuřecí žaludky nebo něco takového. V příručce pak druhý den Martinka našla, že to byly prasečí líčka, a že se to nedoporučuje. No, nic nám po nich nebylo! Poslední tři hodiny čekání byla tortura. Jsme unavení po celém dni, já spálená ramena, protože jsem šel na pyramidy v nátělníku! Hlavně, že jsem měl „sombréro“. Když se přiblížila hodina odjezdu, opět důkladná bezpečnostní prohlídka a šup do měkkých sedadel. Odjíždíme přesně a noříme se do spánku.